Není stres jako stres

Naše těla (a těla jiných živočichů) se po miliony let vyvíjela v kontextu bezprostředního rizika a následné okamžité odměny v případě přežití (s druhou alternativou tělo jaksi nepočítalo). Potkáme tygra = utečeme mu nebo ho se skupině umoříme = tělo vyplaví pozitivní hormony. V nějaké krizi obvykle čekání na onu biochemickou odměnu netrvalo déle než pár minut, nejdéle snad pár dnů. Člověk měl svého druhu menší výzvy - najíst se, napít se, mít kde usnout, rozmnožit se.

V neolitu dané výzvy zůstaly, ale přibyla k nim nutnost strachovat se o zemědělství. Návratnost z úspěchu se tím také nutně prodloužila až do roční periody - od sklizně po sklizeň. Stres z přežití se natáhl na delší období, odměny se však dostaly do větších rozestupů. V posledních dvou stoletích je pak původní biologický princip stresu přímo postaven na hlavu.

Kdo jde studovat, čeká na potenciální úlevu klidně tři nebo třeba šest let. Kdo jde pracovat, může čekat do konce života. Přibylo úkolů a jednotlivostí, takže jsme neustále chronicky vystaveni napětí, ale jen málokdy se nám dostane úlevy. A pokud už ano, často má jenom podobu "externalizované" chemie - alkoholu, nikotinu, případně dalších látek dle chuti.

Pokud na tomto stavu chceme něco změnit, nabízejí se dvě možnosti. Můžeme změnit či za hlavu hodit celou současnou podobu civilizace - anebo můžeme upravit stresovou reakci uvnitř našich těl. Nebude asi překvapivé, že je to právě ona druhá možnost, kterou se lékařská věda snaží vyzkoumat. Dlouho debatovaná "vakcína proti stresu" se nyní díky výzkumu týmu Christophera Lowryho z University of Colorado Boulder o kousek přibližuje k realitě.

Uteč, nebo bojuj, ale v klidu

Lowry totiž se svými kolegy objevil látku, která snížila stresovou reakci u myší. Pomocí studia půdní bakterie Mycobacteriu vaccae zjistil, jak injekce mikroorganismu do pokusných myší s pomocí specifických lipidů snižuje reakci na stres, předchází vzniku post-traumatického stresu a celkově tak v přítomnosti stresu zlepšuje tělesný stav modelových zvířat.

M. vaccae neeliminoval stres zcela - již starší výzkum ale naznačil, že může stresovou reakci (známou pro vyvolání reakce "uteč, nebo bojuj", fight or flight) potlačit. Výzkumníci následně skrze detailní studium bakterie objevili způsob, kterým bakterie stres snižuje - jedná se o specifické lipidy, které se vážou s receptory imunitních buněk a zabraňují vzniku zánětlivé odezvy. Lowryho tým izoloval a syntetizoval dané lipidy, které by mohly jednou posloužit jako základ nového typu látek proti stresu. M. vaccae si tuto schopnost vyvinuly v průběhu evoluce zcela přirozeně.

Zdá se přitom, že jejich vynález by mohl fungovat i u složitějších organismů. Když totiž autoři myši vybavené danými lipidy vystavili stresovému prožitku, v krátkodobém horizontu se u nich nevyvinuly příznaky odpovídající posttraumatickému stresu a snížily se i stresové reakce do budoucna. Zátěž pro organismus se tak snížila. K jakýmkoliv klinickým testům u lidí je samozřejmě velmi daleko - práce ale naznačuje, kudy by bylo možné bádat dále.

Je pravděpodobné, že hypotetická protistresová úprava nebude zcela bez negativních vlivů. Dlouhodobé pobírání různých sedativ může mít negativní vliv na činnost mozku - hrozí navíc zneužíváním látek. Epidemie chronického stresu je však dnes v civilizaci natolik rozsáhlá, že dříve či později bude nejspíše třeba jí čelit i pomocí tohoto či jiného podobného potenciálního léku. Konec konců, pokud si něco podobného vyvinuly půdní bakterie, není mnoho důvodů, proč bychom si stejný proces nemohli - alespoň co do obecných parametrů - vypůjčit i my.

Studie byla publikována v časopise Psychopharmacology.