Počátky evoluce mnohobuněčných živočichů byly všechno, jen ne nudné. Zkameněliny prvních provázaných spojenectví buněk složitějších než jednoduché kolonie prvoků a nápadně připomínajících dnešní mořské houby můžeme datovat až 650 milionů let do minulosti. Další evoluční cesty mnohobuněčných živočichů se ale ztrácejí v mlze. Většina z nich neoplývala pevnými částmi těla a drobné nechráněné měkkotělé organismy se zkrátka příliš dobře nezachovávají.

Velikost těla je jednou z nejdůležitějších vlastností živých organismů. Nejen, že ji máme neustále na očích, ale navíc souvisí s životními strategiemi různých druhů a potažmo i s jejich evolucí. Malé druhy v porovnání s příbuznými většího vzrůstu mají tendenci být krátkověké, produkovat více potomků třeba i za cenu úplného vyčerpání a vkládat méně zdrojů do rodičovské péče. Pro velké druhy platí většinou pravý opak.

Počátkem nového akademického roku Univerzita Karlova tradičně udílela čestné tituly úspěšným mezinárodním vědcům spolupracujícím na zajímavých projektech i s českými odborníky na UK. Čestný doktorát tentokrát obdržel i profesor Aharon Oren z Jeruzalémské univerzity, který se ve své práci věnuje extremofilním mikroorganismům žijících ve velmi slaném prostředí, takzvaným halofilům. Jeho práce se dotýká nejen studia zajímavého extrémního života na Zemi, například ve známém Mrtvém moři, ale potažmo i možností co do života na Marsu či ledových měsících.

Viry jsou pro biology oříškem už od chvíle svého objevu před více než sto lety. Nahnuté to s nimi bylo od začátku. Na rozdíl od bakterií je kvůli jejich malé velikosti nebylo snadné přímo zpozorovat a příznaky virových onemocnění proto mnoho lékařů i přírodovědců po dlouhá léta mělo za pouhou otravu – dokonce i samotný latinský výraz virus znamená jed. Když později vyšlo najevo, že ani nemají buňky, ale tvoří je jen jakési "zdivočelé" úseky genetické informace doplněné bílkovinným obalem, řada biologů nad nimi mávla rukou. Vždyť ani nemohou být živé, zněl ještě donedávna převládající názor – vždyť se samy bez hostitelské buňky ani nenamnoží.

Stačí se zadívat na hejna ptáků, která právě migrují do teplých krajin, aby člověku došlo, že tito opeřenci musí oplývat důmyslnými způsoby navigace. Jedním z nejdůležitějších smyslů, které při svých cestách využívají, je i vnímání magnetického pole. To, že se chovají, jako by měli v hlavě kompas, potvrdily i experimenty. Ba co víc, touto schopností se mohou chlubit i velcí savci a řada dalších živočichů. Přesto až do nedávna zůstávalo záhadou, jaké buňky jsou za vnímání magnetického pole zodpovědné a jak to dělají.

Návštěva naší planety před nějakými třemi miliardami let by rozhodně nebyla procházkou růžovým sadem. Země tehdy připomínala kus mrtvé skály omývaný vlnami oceánu. Přítomnost života bychom nemohli jednoduše odhalit ani podle složení atmosféry – po kyslíku ještě nebylo ani stopy. Přesto ale kdesi na dně oceánů bujely mikroorganismy téměř identické s dnešními rody bakterií.