Čím lépe poznáváme vlastní druh a ostatní zástupce živočišné říše, tím více se v naších očích rozdíly mezi člověkem a zvířaty stírají. Pokročilé systémy komunikace, kultura nebo používání nástrojů byly kdysi považovány za ryze lidské vlastnosti. Ovšem jen do doby, než ptáci, kytovci, potkani, lidoopi a další živočišné skupiny rázně nakoply naše druhové ego.

Ne nadarmo se lvu přezdívá král zvířat. Tento vrcholový africký predátor v lidech odjakživa probouzel směs obdivu, úcty a bázně. Jediné štěstí, že se příslušníci našeho druhu stávají jeho kořistí jen velmi vzácně. O to mrazivější jsou ale případy, kdy se některý lev "zblázní" a vydá na cestu lidožrouta. Není žádná náhoda, že film Lovci lvů (v originále The Ghost and the Darkness) pojednávající o dvojici lidožravých šelem útočících na Brity při stavbě transafrické železnice bývá považován za jeden z nejděsivějších filmů o souboji člověka s přírodou. 

Otázka, jak vypadá evoluční strom zvířat, vzrušuje přírodovědce přinejmenším od dob Charlese Darwina. Některé evoluční linie vykazují nápadně jednoduchou stavbu, a je tedy přinejmenším pravděpodobné, se od pomyslného stromu mnohobuněčných živočichů odvětvily velmi dávno. 

Plíží se mezi kameny jen pár metrů od pláže i na dnech oceánských příkopů. Nenesou ani stopu po vnější nebo vnitřní kostře, ale i tak dokáží manipulovat s předměty stejně obratně jako člověk. Protáhnou se hrdlem lahve. "Levou zadní" řeší složité rébusy a dost možná se mohou chlubit i specifickým vkusem a smyslem pro humor. Dokáží měnit barvy, takřka dokonale se maskují a jsou efektivními predátory.

Některým zástupcům lidského rodu se to může zdát zvláštní, ale savci, a dokonce ani všichni obratlovci, nejsou nejúspěšnější skupinou pozemských organismů. Tou je totiž hmyz, který ve své velikostní kategorii obsadil snad všechna myslitelná prostředí a ekologické strategie.

Pohlavní rozmnožování je mezi živočichy naprosto dominantním způsobem produkce potomků. Stejně jako je rozšířené, tak je ale i různorodé.