Fosilie kostí obřího papouška objevili výzkumníci už před jedenácti lety na Jižním ostrově Nového Zélandu. Zkamenělinu však nechali ležet bez povšimnutí ve skladu laboratoře, protože předpokládali, že patří orlovi nebo kachně.

Silueta Herakla vedle siluety člověka a straky | zdroj: Profimedia

Až nedávno je objevil student, který v laboratoři pracoval na výzkumu. Tým vedený profesorem Trevorem Worthym fosilii znovu prozkoumal a zjistil, že patří vyhynulému nelétavému papouškovi. Pro jeho rozměry a tělesnou konstrukci ho pojmenoval po řeckém silákovi Heracles inexpectatus.

Blboun nejapný a ti druzí

Kdo by neznal důvěřivého "blbouna nejapného"? Ptáci běžně vytvářejí po osídlení izolovaných ostrovů velké, často nelétavé, formy. A nejznámějším příkladem tohoto fenoménu je právě dodo, nebo přesněji dronte mauricijský.

Stejně tak bychom ale mohli vyjmenovat desítky dalších, nezřídka fantastických, tvorů od obřích labutí z ostrova Malta, přes velké sovy a dravce karibských ostrovů až po novozélandské ptáky moa. Od jedné ptačí skupiny jsme však až donedávna žádné velké zástupce neznali. Papouškům jako by jejich tělesné rozvržení vyhovovalo i na těch nejmenších ostrůvcích. Jak ovšem ukázal nový objev, přinejmenším na jednom místě se i tito ptáci "utrhli ze řetězu".

Růst tělesných rozměrů u ostrovních ptáků představuje případ takzvaného ostrovního gigantismu. Podobně se po osídlení odlehlých ostrovů chovali i někteří hlodavci, primáti, šelmy, hadi, ještěři, nebo dokonce členovci. K celému fenoménu se navíc váže i naprosto opačný jev, ostrovní nanismus.

Dlouhá řada velkých zvířat, mezi kterými můžeme zmínit například slony a šelmy, ale také příslušníky rodu Homo, totiž po příchodu na izolované ostrovy své rozměry razantně snížila. Co ale všechny tyto živočichy ke změnám velikosti pudí?

Biologové se na příčinách těchto zvláštních jevů dlouhou dobu nemohli shodnout. Dnes se však zdá nejpravděpodobnější, že za oběma jevy stojí uvolnění tlaků přirozeného výběru.

Evoluce pout zbavená

Zatímco na pevnině musí být malí tvorové dostatečně drobní na to, aby jim vystačila potrava, stihli vyvést dost mladých či se vešli do úkrytů, ostrovy jim nabízejí víc příležitostí. Díky jejich prostorové izolaci je pravděpodobné, že se tam nebudou vyskytovat žádní konkurenti a predátoři. Tlak přirozeného výběru, který po dlouhou dobu držel novopečené kolonizátory v malé velikosti, tak mizí a evoluce druhu se může rozjet na plné obrátky.

Stejné vysvětlení má ostrovní nanismus. Slony, šelmy a další velké živočichy drží v jejich současných rozměrech nutnost dohnat a ulovit kořist, bránit se, nebo si nashromáždit dostatek zásobních látek pro přežití nepříznivých období.

Jakmile tyto tlaky přirozeného výběru pominou, a naopak vyvstane nutnost šetřit s omezenými zdroji, původní giganti se mohou během pouhých pár tisíc let výrazně zmenšit. Přesně to se děje na ostrovech. Nakonec se můžeme setkat i s tak absurdními výjevy jako na Maltě v době ledové, kde obří labutě dosahovaly větších rozměrů než trpasličí sloni.

Potomci původních kolonizátorů se mohou přizpůsobit i stylům života, které má na pevnině zabrané někdo jiný. Právě to je zřejmě případ ostrovních ptáků, kteří navíc ke zvětšení těla často ztrácí schopnost aktivního letu. Jednoduše se přizpůsobují životním strategiím, které v jiných částech světa zastávají savci.

Silák Héraklés

Ptáci, zdá se, ostrovním změnám velikosti podléhají zvlášť ochotně. Badatelé je v průběhu staletí zdokumentovali mimo jiné v příbuzenstvu holubů, dravců, sov, vrubozobých, hrabavých, krátkokřídlých a terejů. Až donedávna však biologové neznali žádného obřího papouška.

To změnil až zmíněný objev obřího papouška, který australští a novozélandští vědci publikovali v odborném časopisu Biology Letters.

Nový Zéland je i dnes známý svou unikátní ptačí faunou. Stačí zmínit nelétavé kivi, nebo nedávno vymřelé ptáky moa a obří orly. Daleko větší záhadou je, jak vypadali ptáci Nového Zélandu ve třetihorách. Jednu z mála příležitostí nahlédnout do minulosti tichomořského souostroví nabízí naleziště z blízkosti těžařského městečka Saint Bathans.

Kosti, na jejichž základě výzkumníci nový druh popsali, nejsou v dobrém stavu. I tak jim ale dva fragmenty tibiotarsu, tedy holeně (kterou může každý nalézt třeba v horní části kuřecího stehna), prozradily, že to je papoušek. Velikost a tvar těchto kostí, stejně jako stopy po úchytech šlach však naznačují, že musel vážit nejméně sedm kilogramů.

Jen pro srovnání, největší dnešní papoušek, kakapo soví, váží sotva tři kilogramy. Ve spojení s lehkou kostrou se přitom jedná o velkého opeřence. Také ostatní velcí papoušci působí navzdory své relativně malé váze opravdu majestátně. I když není podle tak fragmentárních kosterních nálezů snadné odhadnout velikost třetihorního zástupce, je proto jisté, že by v našich očích byl opravdový obr.

Naleziště u novozélandského Saint Bathans | zdroj: Mapy Google

Nový druh dostal jméno Heracles inexpectatus. Přirovnání k řeckému polobohu vystihuje obří rozměry, druhové jméno zase nečekanost tohoto nálezu. Můžeme ale k novozélandskému Héraklovi dodat kromě jeho nezvyklé velikosti i něco dalšího?

Podle všeho to je jeden ze zástupců nápadného druhového rozrůznění novozélandských papoušků před 19 až 16 miliony let. Nalezené kosti se podobají kostem novozélandského nelétavého kakapa sovího. Na rozdíl od nich však nevykazují tak výrazná přizpůsobení ke šplhání.

Je tedy pravděpodobné, že Hérakles rovněž nelétal. Co se ale týče jeho stylu života, potravy, nebo vzhledu, musíme si počkat na další nálezy.

Zdroj: Worthy TH, Hand SJ, Archer M, Scofield RP & De Pietri VL (2019): Evidence for a giant parrot from the Early Miocene of New Zealand. Biology letters, 15.