Uctívali neandrtálci orly? Seznamte se s kultem Slunečního ptáka

- Člověk autor: Jan Toman

Dlouhá léta od svého objevení v polovině devatenáctého století byli neandrtálci považováni za primitivy, nebo dokonce pojítko mezi člověkem a zvířetem. Třebaže tento pohled prošel v posledních desetiletích výraznou změnou, řada badatelů se stále zdráhá přiřknout neandrtálcům existenci vyspělé kultury. Podle posledních objevů však kulturou nejen oplývali, ale dokonce jejími prvky mohli obohatit naše předky. Četné pozůstatky orla skalního v sídlištích neandrtálců značí, že pro ně tito ptáci museli mít kultovní význam. Kult orla skalního se tak mohl rozvíjet celá tisíciletí předtím, než jej převzali moderní lidé.

V hrobech neandrtálců se často nacházejí opracované kosti orlů

V hrobech neandrtálců se často nacházejí opracované kosti orlů,zdroj: Profimedia.cz

Lov ptáků, natož pak dravců, nepředstavuje nic lehkého ani v 21. století. Situace v mladší době kamenné přitom byla ještě o mnoho komplikovanější. Antropologové proto dlouho věřili, že s lovem ptáků pro jídlo nebo kultovní účely (vzpomeňme třeba na péřové ozdoby indiánů) jako první přišli až moderní lidé. Schopnost polapit obratné letce, stejně jako drobné zemní živočichy, dokonce podle některých antropologických konceptů odlišovala lidi moderního typu od jejich příbuzných z rodu Homo.

Zatímco naši lidští "bratranci" byli specialisty – neandrtálci, například, specialisty na lov velkých savců doby ledové v Evropě a Asii – moderní lidé se vyznačovali svou univerzalitou. Dokázali přežít takřka všude, stejně jako nalézt, ulovit a pozřít prakticky všechno, co mělo alespoň minimální výživovou hodnotu.

Spolu s našim rostoucím povědomím o neandrtálských sídlištích se ovšem začínají hromadit také doklady, že tito pravěcí obyvatelé Evropy a Asie lovili a zpracovávali ptáky srovnatelně často jako naši přímí předkové. Skalní holuby, krkavcovité a drobnější pěvce mohli s trochou štěstí lapit díky tomu, že obývali podobné prostředí. Tito ptáci se navíc po většinu času drží spíše při zemi. Ale co velcí draví ptáci, kteří se po většinu času vznáší vysoko na nebi?

Třebaže neandrtálci s největší pravděpodobností neměli sítě, o sofistikovaných střelných zbraních nemluvě, mohli si poradit podobně, jako některé kmeny indiánů. Jejich příslušníci při speciálních příležitostech vykopali jámu, ukryli se do ní a nechali ji zakrýt tenkou vrstvou větviček a listí. Navrch pomocníci umístili mršinu, někdy doplněnou ještě vycpanou maketou vlka. Iluze byla dokonalá. Pokud kolem letěl nějaký velký dravec, potenciální zdroj potravy si nemohl nechat ujít a sletěl níž. V příhodnou chvíli jej tak ukrytý indián mohl chytit. Rituál navíc probíhal na pečlivě vybraných místech a za určitých povětrnostních podmínek, takže v ideálním případě mohl lovec předvídat chování dravého ptáka z vteřiny na vteřinu.

Orel měl výsadní postavení

Jak shrnují badatelé v časopise Quaternary Science Reviews, už samotný fakt, že neandrtálci lovili i takto mrštnou a nevyzpytatelnou kořist, má velký antropologický význam. Ptačí kosti v neandrtálských sídlištích se navíc neomezují na jednu konkrétní oblast nebo časovou epochu a jejich první výskyt výrazně předchází příchodu moderních lidí. Je tak prakticky vyloučené, že lov ptáků neandrtálci jen "odkoukali" od moderních lidí. Ještě větší překvapení nás ale čeká, pokud se podíváme na zastoupení jednotlivých lovených ptačích druhů.

Když výzkumníci shrnuli data z lidských a neandrtálských sídlišť severního mírného pásu, zjistili, že u neandrtálců nápadně převažují kosti velkých ptačích dravců. Pokud se zaměříme na kosti, které nesou přímé známky opracování, bezkonkurenčně vítězí orel skalní. Na tom by nebylo nic divného. Orli skalní i neandrtálci koneckonců obývali podobnou oblast a zaměřovali se zčásti na podobnou kořist.

Důležité však je, že orla skalního neandrtálci podle provedených analýz zpracovávali daleko častěji, než by odpovídalo náhodě. Zatímco pro ostatní ptačí druhy platila závislost mezi počtem nalezených jedinců a počtem opracování, orel skalní se jí vymykal. Třebaže se jeho pozůstatky nevyskytovaly v neandrtálských sídlištích ze všech ptáků nejčastěji, pokud je vědci nalezli, takřka vždy nesly známky lidské činnosti. Výsledky jsou přitom vysoce statisticky průkazné.

Z kostí křídel můžeme odečíst, že neandrtálci vytrhávali uloveným orlům pera. Dalšími oblíbenými částmi byly orlí pařáty a spáry. Všechny tyto objevy značí, že orli skalní měli pro neandrtálce kultovní význam. Pravda, mezi antropology se stále vedou spory, zda neandrtálci vyvinuli pokročilou kulturu, nebo jen v pozdních obdobích své existence některé její prvky převzali od moderních lidí. "Kult orla", který neandrtálci s největší pravděpodobností vyznávali mnoho tisíciletí před příchodem moderních lidí, ovšem značí, že z hlediska kulturního vývoje sami dosáhli vysokých met.

Přišel kult od neandrtálců?

Ještě větším překvapením je, že se zvláštní preference orla skalního plynule přelila k moderním lidem. Také naši předkové orly skalní vyhledávali a zpracovávali daleko častěji než jiné druhy dravců. Co je ale na orlu skalním tak zvláštního?

Ani ten největší nalezený jedinec tohoto druhu nevážil víc než 6,5 kilogramu. Jde tedy o poměrně velké ptáky, rozhodně se ale ani neblíží těm největším zástupcům své skupiny. Bezesporu jde ale o majestátní tvory, kteří obývají stejná skalnatá prostředí, jaká preferovali i neandrtálci. Pravěkým lidem mohli orli skalní imponovat také svým chováním. I za normálních okolností jsou totiž velmi agresivní. Chrání svá teritoria, svými spáry dokáží uzemnit i daleko větší kořist, než jsou oni sami, a nezřídka zahánějí od čerstvě ulovených zvířat jiné predátory.

Rovněž bychom neměli zapomínat, že orel skalní zastává důležité místo v řadě mimoafrických kultur dodnes. Podle různých kultur starého i nového světa se jedná o "slunečního ptáka", spojku mezi světem lidí a bohů, symbol síly, nadřazenosti a vševidoucnosti, nebo přímo božského posla. Mnoho šamanských rituálů je založených na různých částech orlího těla.

Orel se stal jedním ze symbolů Římské říše a na bezpočtu státních znaků se s variacemi na tento symbol můžeme setkat dodnes. Existují dokonce určité náznaky, že jihoameričtí indiáni uctívající Harpyji lesní vlastně tomuto ptáku přisuzují spíše vlastnosti daleko severnějšího orla skalního. Tato fascinace přitom mohla začít před desetitisíci lety mezi neandrtálci, od kterých jejich "kult Slunečního ptáka" převzali moderní lidé. Jednalo by se tak o jeden z nejstarších symbolů, které lidé ve své kulturní evoluci udržují.

Zdroj: Finlayson S, Finlayson G, Guzman FG & Finlayson C (2019): Neanderthals and the cult of the Sun Bird. Quaternary Science Reviews, online.

Tagy: neandrtálci antropologie víra a náboženství paleoantropologie věda a poznání