Dinosauři zdánlivě přes noc zmizeli a zanechali po sobě jen pár zkamenělin. Jestli něco vzrušuje lidskou představivost víc než představa obřích druhohorních ještěrů, je to právě důvod jejich náhlého a kompletního vymření. Na rozdíl od prvotních představ totiž rozhodně nešlo o tupé "přerostlé ještěrky" tak jako tak odsouzené k záhubě.

Daleko blíž než ještěrům byli příbuzní moderním krokodýlům a ptákům. Druhá jmenovaná skupina se dokonce odštěpila přímo mezi druhohorními dinosaury a představuje tak vlastně jejich jedinou přežívající linii.

Jen seznam dosud navržených teorií o příčinách vymření dinosaurů by vydal na desítky stran; od střízlivých konceptů, jako jsou například náhlé změny klimatu, až po šílenosti typu invaze mimozemšťanů.

Postupem času se do hledáčku paleontologů dostala hlavně jedna možnost – obrovské výlevy lávy v oblasti dnešní Indie. Celý spor ale nakonec rázně rozsekl nositel Nobelovy ceny za fyziku Luis Alvarez, který se svou výzkumnou skupinou zaznamenal mezi horninami na přelomu druhohor a třetihor nápadnou vrstvu iridia, prvku, který se povrch Země dostává jen z vesmíru.

Nejpravděpodobnějším vysvětlením se ukázal dopad obřího asteroidu. Později se geologům podařilo nalézt místo nárazu tohoto tělesa – oblast na pomezí mexického poloostrova Yucatan a Mexického zálivu. Podle místního městečka dostal název Chicxulub a záhy se stal nejpravděpodobnějším vysvětlením konce éry dinosaurů.

K tomuto kráteru se nyní rozhodl provrtat mezinárodní tým vědců z nejrůznějších oborů. I když je samotné místo dopadu zakryté několika stovkami metrů usazenin, které se zde nashromáždily za 65 milionů let od katastrofy, stále jde o jeden z mála jakž takž zachovalých kráterů podobného rozsahu na Zemi.

Nabízí tak unikátní příležitost pro paleontology, geology, fyziky i biology k prohloubení jejich znalostí a ověření stávajících teorií. Na konci března se vypraví výzkumná loď s vrtnou soupravou na vytipované místo vzdálené zhruba 30 km od pobřeží Mexika. V mělké části Mexického zálivu spustí na dno tři pylony, zvedne se a vytvoří vrtnou plošinu. Pokud se vše podaří, může tým začít s vrtáním.

Nejprve bude nutné proniknout zhruba pěti sty metry nepříliš zajímavého vápence, každý další centimetr vrtného jádra si ale najde svého výzkumníka. Paleontologové by rádi zmapovali události těsně následující po drtivém dopadu.

Jak rychle se do místa katastrofy vrátily přeživší druhy organismů, jaké druhy to byly a spojovaly je nějaké konkrétní vlastnosti? Změnil dopad asteroidu podmínky na zemském povrchu jen dočasně, nebo dozvuky katastrofy trvaly ještě tisíce až statisíce let? A Jaké změny to byly?

Na všechny tyto otázky má věda zatím jen teoretické odpovědi, které může konkrétní průzkum podpořit nebo vyvrátit. Fyzikové mezi výzkumníky by si zase rádi přímo na místě ověřili modely tvorby kráterů.

Tyto geologické objekty jsou sice časté na Měsíci a dalších objektech sluneční soustavy, příslušní odborníci ale neměli nikdy příležitost prozkoumat si opravdu velké krátery přímo na místě. Předběžný průzkum navíc naznačuje, že určité horniny v kráteru mají nižší hustotu než okolí.

Pravděpodobně jsou pórovité a mohou tak hostit zatím neobjevená společenstva mikrobů, kterým by se rádi podívali na zoubek přítomní biologové. Úder, který způsobil jedno z největších zaznamenaných vymírání, se tak mohl stát záhy příležitostí pro nový život.

Nezbývá než držet palce, aby výzkumníkům vše vyšlo podle plánu. Pokud se jim podaří provrtat až do kráteru, v následujících letech se můžeme těšit na nejeden zajímavý objev.