Většinu dokladů o expanzi etnik, která dala základ pozdějším indiánům, tak patrně zalilo zdvihající se moře. A vyloučit nelze ani tak divoké hypotézy, jako že před lidmi moderního typu pronikli do Ameriky někteří z jejich lidských příbuzných.

Není žádným tajemstvím, že v sobě i dnes drží ledovce nemalý objem vody, která by se jinak mohla účastnit koloběhu této životodárné tekutiny na Zemi. V průběhu poslední doby ledové, kdy se masy ledu doplazily až k severnímu podhůří Krkonoš a velkým jezerům na severoamerickém kontinentu, byl tento objem ještě daleko výraznější.

To vedlo ke snížení hladin světových oceánů. Zvířatům, rostlinám i lidem se otevřely rozsáhlé oblasti dnes zaplavených kontinentálních šelfů a některé dnes oddělené pevniny či ostrovy spojily kontinentální mosty.

Jedním z takových mostů byla i Beringie, dnes zaniklá pevnina v oblasti Beringova moře spojující Asii se Severní Amerikou. Právě přes tuto, patrně ne rajskou, ale celkem jistě nezaledněnou, krajinu se první lidé do Nového světa dostali. Cestu jim ale záhy zahradily jazyky kontinentálního ledovce a dílčích horských ledovců pokrývajících Skalisté hory.

Trhliny teorie o příchodu úzkým koridorem

Většinu 20. století badatelé věřili, že lidé do Severní Ameriky proklouzli úzkým nezaledněným koridorem mezi těmito neobyvatelnými oblastmi a před asi 13 500 lety tak osídlili roviny v centrální části kontinentu. Zde se specializovali na lov velké zvěře, mimo jiné mamutů a mastodontů. Výzkumníci tyto lovce a sběrače Severní Ameriky nazvali cloviskou kulturou a z jednotného stylu nástrojů vyčetli, že během pár století osídlili celý Nový svět.

Nějakou dobu vědci spekulovali, že první příslušníci cloviské kultury mohli přijít z Evropy či že alespoň dávní Evropané ke kolonizaci Nového světa svým dílem přispěli. Podle dlouhé řady důkazů zahrnujících také molekulárně-biologická data o genetické příbuznosti populací nicméně můžeme tuto možnost prakticky vyloučit.

Jak ovšem shrnuje článek v nedávném čísle prestižního vědeckého časopisu Science, o moc lépe na tom není ani původní teorie uvažující o kolonizaci Amerik úzkým severovýchodním koridorem.

První lidé přišli dřív, a tedy jinudy

První trhliny začala teorie vykazovat s přibývajícími důkazy, že raní obyvatelé východní Asie hladce zvládali mořeplavbu a dokázali osídlit nejeden ostrov vzdálený od pevniny. Proč by se potom měli držet jen ve vnitrozemí?

Finální úder ale teoretický koncept ve své původní podobě dostal až s objevem amerických sídlišť daleko starších, než by podle něj mělo být možné. Za zmínku stojí zejména dobře zdokumentované doklady lidské přítomnosti v Monte Verde na pacifickém pobřeží Chile, které jsou staré zhruba 14 500 let.

Další podobná naleziště objevená později sahají svým stářím možná až 18 tisíc let do minulosti. Tak dávno ale žádný koridor mezi ledovci v Severní Americe neexistoval. Lidé očividně museli do Nového světa proklouznout jinudy.

"Kelpová dálnice" plná ryb

Tou pravou cestou byl pravděpodobně úzký pás země podél západního pobřeží obou Amerik. Podle nové hypotézy sledovali první kolonizátoři "kelpovou dálnici" – pás úrodných příbřežních oblastí vyznačujících se podmořskými kelpovými lesy obřích chaluh.

Tyto mělčiny oplývající dostatkem ryb, mlžů, vodních i obojživelných savců a dalších zdrojů potravy doplňovaly neméně úrodné pobřežní oblasti s četnými ústími velkých řek. V tropech na ně potom navazovaly neméně bohaté mangrovové porosty slanomilných stromů a husté lesy plné zvěře.

K odlednění samotného pobřeží přitom došlo už zhruba před 18 tisíci lety, takže s touto hypotézou nejsou v rozporu ani tvrdé archeologické důkazy.

Důkazy na dně moře

Důkladné testování "kelpové" hypotézy se ale ukázalo jako nemalý oříšek. Hladina Pacifiku byla v době ledové znatelně nižší, takže se dnes většina potenciálních dokladů o putování prvních Američanů nachází hluboko pod mořem kilometry od pobřeží.

Už z logiky věci přitom ty nejdávnější doklady musí ležet nejdál, s čímž souvisí i nízká pravděpodobnost jejich zachování. Ani tak ale nemusíme ztrácet naději. Podmořská archeologie bleskově rozvíjí a některé slibné nálezy v jiných částech světa naznačují, že ani pacifické pobřeží Severní Ameriky nemusí být úplně bez šance.

Rozkolísání našich představ o kolonizaci Ameriky ale vedlo i k tomu, že nemůžeme zcela vyloučit ani daleko divočejší teorie. Podle jedné z nich mohlo dojít ke kolonizaci Ameriky už v průběhu některého z dřívějších odlednění pacifického pobřeží. Poslední taková událost nastala před asi 25 tisíci lety. Tou dobou už lidé kolonizovali Starý svět, a tak nelze vyloučit, že nakoukli i do toho Nového.

Snažný muž jako předchůdce moderního člověka?

Co si ale myslet třeba o nálezech opracovaných kamenů a zpracovaných kostí mastodontů z Ceruttiho naleziště poblíž San Diega v Kalifornii, jejichž stáří může sahat až 130 tisíc let do minulosti? Pronikl snad do Ameriky některý z našich lidských "bratranců"?

V úvahu by přicházeli neandrtálci, pravděpodobnější jsou ale tajemní denisované, kteří obývali východní Asii. Vyloučit ale nelze ani nějakou úplně odlišnou linii hominidů. Ceruttiho naleziště zatím představuje jedinou lokalitu s nepříliš spolehlivým zařazením a datováním.

Na mysl ale přichází americké zkazky o mýtickém Bigfootovi, americké obdobě sněžného muže. Že by se snad pozdější kolonizátoři z řad anatomicky moderních lidí v Americe setkali s posledními přežívajícími populacemi svých příbuzných a uchovali si na to vzpomínku? Zatím to zní spíše jako sci-fi, pravdu ale odhalí až další důkladný výzkum.