To nejpozitivnější, co jsme švábům ochotni přiřknout, je většinou jejich mimořádná odolnost: S trochou nadsázky lze říct, že by švábi opravdu jednou mohli, až se lidé vzájemně vyhubí jadernými zbraněmi, zdědit Zemi.

Navzdory našemu široce sdílenému odporu ale švábi představují jednu z nejvíce fascinujících skupin hmyzu, evoluční linii, která se na naší planetě vyskytuje přinejmenším od začátku druhohor a která - třebaže je včelám, vosám nebo mravencům velmi vzdálená - dala základ společenským termitům.

V posledních měsících navíc slovenští entomologové zveřejnili hned několik zajímavých – a možná i zásadních – objevů, které se švábů úzce týkají.

Kdo "uklízel" po dinosaurech?

Moderní ekosystémy se vyznačují komplexními cykly živin a energie. Máloco zůstane na zemi ležet delší dobu bez povšimnutí, ať už jde o tlející dřevo, mršiny, nebo trus. Když se někde tento cyklus "porouchá" – třeba jako v Austrálii, poté, co do ní Evropané přivezli svá hospodářská zvířata – nevěstí to nic dobrého. Hromadící se vrstvy výkalů pod sebou dusí rostliny, zabraňují regeneraci travního porostu a snižují celkovou úživnost prostředí.

Dnešní obratlovci, zejména velcí býložravci, produkují opravdu velká kvanta odpadního materiálu, který se vzápětí stává "domovem" koprofilních (neboli trus požírajících) brouků, slimáků, hub a dalších skupin jednobuněčných i mnohobuněčných organismů.

Jak ale celý systém fungoval v minulosti? Člověk nemusí být zrovna paleobiologem, aby mu přišlo na mysl, že druhohorní dinosauři, vesměs mnohonásobně větší než dnešní přežvýkavci, za sebou museli nechávat přímo monstrózní množství trusu.

Jeho další osud ale překvapivě dodnes zůstává záhadou. Jisté je, že koprofilní brouci, například hovniválové, byli po většinu druhohor velmi vzácní. "Uklízel" po dinosaurech někdo jiný, nebo se jejich trus hromadil v prostředí a odbourával jen pomalu?

Prvnímu závěru nasvědčují občasné nálezy dinosauřích koprolitů (neboli zkamenělých výkalů) spojených se stopami činnosti drobných organismů, druhému, nebo přinejmenším tomu, že celý systém nemusel fungovat stejně jako dnes, fakt, že se dinosauří trus ve svém složení patrně výrazně odlišoval od savčího. Oba závěry přitom mohou mít dalekosáhlé důsledky při našich úvahách o charakteru druhohorních ekosystémů.

Švábi v roli druhohorních hovniválů

Nové světlo na problém dinosauřího odpadu vrhl nález švába zalitého v libanonském jantaru. Jak referovali slovenští specialisté v časopisu PLOS ONE, jde o opravdu unikátní kousek. Někomu se to bude zdát bizarní, ale pryskyřice švába zalila právě ve chvíli, kdy se vyměšoval.

Zlatavý jantar tak dokonale zachoval nejen švába samotného, mimochodem příslušníka v druhohorách rozšířené skupiny Blattulidae, ale i jeho výkaly, a to v takové kvalitě, že jejich prohlédnutím lze odhadnout složení stravy zalitého nešťastníka.

Mikrotomografickým naskenováním výkalů, jejich obrazovou analýzou a vytvořením 3D modelu se vědcům podařilo odhalit, že zachované švábí výměšky obsahují zbytky dřeva. To není na první pohled nic zvláštního – maximálně nám to může pomoci odhalit, kdy švábi k tomuto zvláštnímu způsobu obživy přešli.

Drobné kousky dřeva ale vykazují jasné známky toho, že je před šváby pozřel někdo jiný. Uhlazený povrch a zaoblené okraje třísek, stejně jako absence menších částeček dřeva, svědčí o tom, že švábi dřevo nepozřeli v "syrovém" stavu, ale jako složku dinosauřího trusu.

Dokonce i dnes se někteří švábi živí trusem jiných zvířat – například ptačím či netopýřím guánem, případně houbami, které na něm rostou. Nelze také vyloučit, že se někteří dnešní švábi žijící v blízkosti ptačích hnízd živí převážně materiálem prosyceným ptačími výkaly. Požírání trusu u skupiny Blattulidae by tak nebylo úplně bez precedentu.

Od dinosaurů k termitům

Koprofágie švábů skupiny Blattulidae navíc umožňuje vysvětlit několik záhadných souvislostí. Někteří paleontologové například už dlouho upozorňují na souvislost mezi zastoupením švábů z této evoluční linie a dinosaurů. Poměrně uniformní vzhled Blattulidae rovněž nasvědčuje společnému typu obživy. V některých druhohorních nalezištích bylo navíc zdokumentováno mnoho drobných výkalů velmi podobných výměškům termitů ale pocházejících z doby před vznikem jejich dnešních forem a nedoprovázených charakteristickým poškozením dřeva v okolí.

Nemohou náhodou pocházet od Blattulidae? Pokud by se tato hypotéza potvrdila, koprofagie Blattulidae by na evoluci švábů vrhla zcela nové světlo. Mikroskopičtí střevní symbionti umožňující švábům a termitům trávit dřevo by teoreticky mohli pocházet od dinosaurů.

Samotná schopnost trávit dřevo by mohla být velmi dávnou vlastností společnou daleko většímu okruhu švábů než se dosud myslelo. Ti švábi, kteří trávit dřevo nedokážou, by v takovém případě tuto vlastnost ztratili druhotně, zatímco termiti ji dotáhli k dokonalosti. Dokonce i společenský život termitů by mohl mít kořeny v koprofagii, neboť koprofágní švábi se už z podstaty věci hromadí na jednom místě.

Přesto je třeba mít se na pozoru. Pravda, pět nalezených výkalů takřka jistě náleží k danému švábovi, protože jeden z nich mu stále visí u zadečku. V tom se nález liší od jiných podobných zkamenělin. Koprolity žádné jiné skupiny druhohorních švábů však dřevo neobsahovaly.

Také zkoumaný nález není v tomto ohledu žádné "terno". Obsahuje jen asi procento dřevěných třísek a o něco více dřevní tráveniny. Výkaly dinosaurů tak rozhodně netvořily dominantní část jídelníčku nalezeného švába a kdoví, jestli výzkumníci celou dobu nedělali z komára velblouda, a obsah dřeva není spíše dílem náhody. V každém případě ale otevřeli nové hypotézy, které mohou další badatelé ověřovat.

Na hřbet netopýra jen s helmou

Autoři předchozí studie nezahálí ani v tomto roce. Nejnověji oznámili objev nového vietnamského jeskynního švába, kterému dali jméno Helmablatta louisrothi. Druhový název je uctěním památky významného entomologa Louise Rotha, daleko zajímavější je ale rodový název Helmablatta. Ten vychází z latinského označení pro švába a slovanského výrazu helma, který má stejný význam i v češtině. Opravdu se jedná o jakési „šváby s helmou“. K tomuto obyvateli jeskynního systému Tan-Phu se ale váže hned několik zajímavostí.

"Helma" je jakousi nadstavbou tergální žlázy, kterou se mohou chlubit takřka všichni švábi. Tato samčí žláza se nachází na hřbetní straně zadečku a vylučuje směs feromonů, afrodisiak a dalších neodolatelných látek, které vábí samice jako můru plamen.

Samci druhu Helmablatta louisrothi ale tento způsob vábení posunuli na novou úroveň. Několik článků zadečku u nich tvoří okolo tergální žlázy jakousi helmu s hákem, do které se samice chytí a samec ji může plně ovládat. S tím souvisí i vykrojení křídel a jejich uzpůsobení k šíření feromonů i v zavřeném stavu. Helmablatta louisrothi totiž nelétá a má naopak dlouhé nohy vhodné k rychlému běhu.

Hlavní složkou jídelníčku jsou pravděpodobně bakterie a houby, mrtvolky bezobratlých či guáno. Vzhledem k tomu, že se tito švábi vyskytují v těsné blízkosti netopýrů, vyvstává otázka, zda se s jejich přispěním nemohou mezi různými jeskynními systémy i šířit.

Řada příbuzných druhů totiž obývá jeskynní komplexy po celém Starém světě a nezdá se pravděpodobné, že by se všechny nezávisle vyvinuly z volně žijících švábů nebo byly schopny se vlastním přičiněním šířit. Na definitivní odpověď ohledně poměrně divoké hypotézy předpokládající cestování švábů na hřbetech netopýrů si ale ještě budeme, podobně jako v případě dinosauřího trusu, muset počkat.