Buddhističtí mniši jsou pověstní neuvěřitelnou vůlí. Odříkají si potravu i pohodlí v naději, že tak dosáhnou mravní dokonalost. Největší z těchto asketů se děsivým způsobem dokázali mumifikovat za svého života.

V letech 1081 až 1903 se nejméně 16 mnichů mumifikovalo postupem, kterému se říká sokušinbucu. Stali se „Buddhou ve vlastním těle“.

Faraoni, Lenin a mniši

Mumifikaci (pokud pomineme V. I. Lenina) si spojujeme zejména se starověkým Egyptem. Mumie se „vyráběly“ z mrtvých lidí, anebo zvířat.

Někteří buddhisté však s mumifikací svých těl začínali už zaživa. A byli i tací, kterým se takový proces – sokušinbucu – podařilo dotáhnout do „úspěšného“ konce, píše magazín All That Is Interesting.

O mumifikaci vlastního těla zaživa se v průběhu staletí pokoušely stovky, možná tisíce, mnichů. Ví se o šestnácti, kterým se to podařilo. Jejich mumie jsou vystaveny na severu Japonska v prefektuře Jamagata. Je však možné, že mumií sokušinbucu se někde v japonských horách ukrývá mnohem víc, jen se je dosud nepodařilo objevit.

Dlaň zaživa mumifikovaného mnicha. | zdroj: Profimedia

Prvním známým mnichem, který se sám mumifikoval, byl buddhista jménem KUKA (známý také jako Kobo Daiši).  V roce 806 založil šingonskou buddhistickou sektu, jejíž členové se přes odříkání a trýznění vlastního těla snažili propracovat ke stavu osvícení.

KUKA zamřel v roce 835. Podle mnichů vlezl do své hrobky a krátce nato vstoupil do stavu věčné a hluboké meditace, které se říká nyūjō, píše Ken Jeremiah v knize Living Buddhas: the Self-Mummified Monks of Yamagata.

KUKA a jeho následovníci věřili, že askezi, která vede k mumifikaci, nespasí jen vlastní duši, ale místní chudé zemědělské komunity. Byli přesvědčeni, že jejich duše ochrání lidi na Zemi.

K tomu ale podle jejich přesvědčení bylo nutné, aby tělo zůstalo uchované – mumifikované.

Jedovatí, že se do nich ani červi nepustili

A jakou technologií se tito mniši mumifikovali? Procedurou, která trvala tři tisíce dní a jejímž základem byly meditace, hlad, dehydratace a – konzumace jedů. Během sokušinbucu se mniši vzdalovali světu lidí.

Procedura začala dietou. Během ní mniši jedli jen semena, ovoce a ořechy. Tím, že si odpírali běžné jídlo, posilovali svou vůli a utvrzovali se v disciplíně, aby zvládli další hlavní fáze mumifikace.

Další fáze se nazývala mokujikigyō, což znamená pojídání stromů. Mniši se během ní živili jen semínky ze šišek, jehličím a kůrou stromů.

V této fázi také začali popíjet i toxický čaj z pryskyřice stromu uruši (škumpa fermežová), ze kterého se vyrábí odolné lodní laky.

Biologové dospěli k závěru, že pití čaje způsobovalo zvracení, po kterém tělo ztrácelo tekutiny. Postupně mizely svaly a v těle, jemuž se nedostávalo živin, nemohly přežít bakterie. Tím mělo být zajištěno, že se mnich po smrti nerozloží.

Co však bylo také důležité, těla mnichů byla po čaji toxická, takže se do nich po smrti nechtěli pustit ani červi.

Zvoník z hrobky boží

Posledních sto dnů mniši už nejedli a ani nepili, přijímali jen velmi omezené množství slané vody.

Po dokončení této fáze mnicha s nenávratně zničeným zdravím donesli do kamenné hrobky (sám by do ní nedošel). Hrobku, v níž byl malý otvor, kterým procházela bambusová tyč sloužící jako přívod vzduchu, potom zasypali.

Mnichovi ještě před tím přivázali k ruce zvon. Měl pravidelně zvonit, aby dal najevo, že je ještě naživu. Když dozvonil, ostatní mniši poznali, že je dílo dokonáno.

Bambusovou tyč vyndali a hrobku utěsnili. Otevřeli ji teprve po dalších tisíci dnech, aby zjistili, zda byla mumifikace úspěšná.

V drtivé většině případů se nepodařila. V hrobce zůstalo jen rozložené tělo, což ve vlhkém prostředí japonských ostrovů nebylo nic překvapivého. Tyto ostatky mniši řádně pohřbili.

Když ale mniši nalezli vyschlé a netknuté tělo, které podle nich dosvědčovalo, že mnich dospěl do nirvány, přenesli je do chrámu. Tam mnicha oblékli do honosné róby a uctívali jako boha. Věřili, že není mrtvý, ale že upadl do stavu hluboké meditace. Z našeho pohledu to byla sebevražda, z pohledu mnichů posvátný proces, který zachraňoval svět.

Sokušinbucu bylo v roce 1877 zakázáno. Mniši v něm ale pokračovali ještě desítky let.

Posledním, o kterém se ví, že mumifikaci podstoupil, byl mnich Bukkai. Zemřel v roce 1903. Jeho tělo bylo exhumovali v roce 1961 a vědci strnuli v němém úžasu nad tím, v jak dokonalém stavu se uchovalo.