Co se s námi děje, když se nám zastaví srdce? Tuto otázku si lidé kladou od nepaměti. Je těžké ji zodpovědět, protože mrtví na otázky o povaze svých zážitků odpovědět nemohou.

Vědci se však nevzdali snahy poskytnout vlastní soubor odpovědí a udělali další krok k tomu, abychom pochopili, co se v naší mysli odehrává ve chvílích klinické smrti.

Pouhé halucinace?

Specialisté z Newyorské univerzity sledovali mozky lidí, kteří umírali a byli resuscitováni. Měřili elektrické signály v jejich mozcích a zpovídali ty, kteří smrti unikli. Dokázali při tom poodhalit tajemství umírání.

Výsledky svých pozorování výzkumníci shrnují ve studii zveřejněné v časopise Resuscitation. Píší v ní, že pohaslý mozek některých pacientů vykazoval během resuscitace bouřlivou aktivitu, přestože jejich srdce netlouklo.

„Záznamy mozku, které jsme pořídili u pacientů, jsou ukazateli jasných ‚zážitků ze smrti‘,“ cituje magazín Scientific American hlavního autora studie Sama Parniu, docenta medicíny z lékařského centra Newyorské univerzity Langone Health.

Parnia upozorňuje, že tyto zážitky byly zaznamenány v různých kulturách v průběhu staletí.

Někteří vědci dříve takové zážitky odmítali jako halucinace nebo sny. V posledních letech však několik výzkumných týmů začalo těmto jevům věnovat vážnější pozornost jako prostředku ke zkoumání vědomí a objasnění tajů smrti. Jejich poznatky naznačují jiná vysvětlení toho, co se děje v mozcích umírajících lidí.

Bilancování života

Parniův tým se spojil s 25 nemocnicemi ve Spojených státech, Británii a v Bulharsku. Zdravotnický personál v nich používal přenosné přístroje, které bylo možné umístit na hlavy pacientů, u nichž nastalo srdeční selhání. Přístroj jim měřil hladinu kyslíku v mozku i elektrickou aktivitu během resuscitace, aniž by tím byla narušena snaha o záchranu jejich životů.

Od května 2017 do března 2020 utrpělo v nemocnicích zapojených do výzkumu srdeční zástavu 567 lidí.

Výzkumníci měřili aktivitu jejich mozků ve dvou až tříminutových intervalech, kdy přístroje nezaznamenávaly u pacientů žádný tep. Přibližně u 40 procent z nich se objevila elektrická aktivita, která se v určitém okamžiku obnovila s normálními nebo téměř normálními mozkovými vlnami. Tyto vlny odpovídaly stavu vědomí. V několika případech se vyskytly až po hodině resuscitace.

Z 567 resuscitovaných lidí přežilo 53. Výzkumníci zpovídali 28 z nich a 11 vypovědělo, že během resuscitace vnímali.

Vzorek přeživších ze studie byl malý, výzkumníci proto vyzpovídali také 126 dalších lidí, kteří prodělali srdeční zástavu. Téměř 40 procent z tohoto vzorku pacientů vypovědělo, že si událost do jisté míry uvědomuje, aniž by se k ní vázaly konkrétní vzpomínky, a 20 procent zažilo vzpomínky na život.

Někteří z posledně jmenované skupiny popisovali událost jako „bilancování“ nebo „morální hodnocení“ svého života.

„Mnoho pacientů líčí stejnou zkušenost. Jejich vědomí zesílilo a stalo se intenzivnějším, myšlení bylo bystřejší a jasnější, a to vše v době, kdy se je lékaři snažili oživit,“ říká o poznatcích z rozhovorů Sam Parnia.

Parnia se svými spolupracovníky vypracoval hypotézu, která jejich zjištění z výzkumu vysvětluje.

Brána k celému vědomí otevřena

Za normálních okolností má mozek zaveden mechanismus, který odfiltruje většinu mozkových funkcí z našeho prožívání vědomí. To umožňuje lidem fungovat, protože běžně není možné žít s přístupem k celé činnosti vašeho mozku, který je v oblasti vědomí.

U umírajícího je však tento mechanismus odstraněn. Části mozku, které jsou normálně neaktivní, se stanou aktivními a umírající člověk získá přístup k celému svému vědomí.

„Umírajícímu člověku se otevřou všechny myšlenky a vzpomínky, které jsou v jeho mozku uloženy. Nevíme, jaký to má evoluční přínos, ale zdá se, že to lidi připravuje na přechod ze života do smrti,“ říká Parnia.

Vědci ve studii zjistili pozoruhodně vysokou odolnost mozku vůči nedostatku kyslíku. Podle Parnii by lidi, o nichž se běžně předpokládá, že je nelze zachránit, bylo možné v některých případech oživit.

„Tradiční představa lékařů je, že mozek po pěti až deseti minutách bez kyslíku umírá. Nám se ale dařilo prokázat, že mozek je poměrně odolný vůči dlouhodobému nedostatku kyslíku. To otevírá nové cesty pro hledání léčby poškození mozku v budoucnosti,“ upozorňuje Parnia.

Lakhmir Chawla, lékař z jednotky intenzivní péče ve Zdravotnickém centru pro záležitosti veteránů v kalifornském San Diegu míní, že poznatky ze studie by „měly přimět lékaře, aby s pacienty, kteří podstupují resuscitaci, zacházeli, jako by byli při vědomí“. „To je něco, co děláme jen málokdy,“ říká Chawla.

U těch jedinců, kteří se zdají být nezachranitelní, by podle Chawly měli lékaři pozvat jejich blízké, aby se s nimi přišly rozloučit, „protože pacient je ještě může vnímat“.