Nový výzkum naznačuje, že stárnutí není možné zpomalit. Příčinou je biologie, kterou nedokážeme obejít.

Marná alchymie, marná genetika

O životě a smrti přemýšleli patrně už naši předchůdci hominidé na afrických savanách. Ve středověku pak alchymisté míchali elixíry nesmrtelnosti či aspoň dlouhověkosti. I dnes se vědci snaží najít způsob, jak zabránit stárnutí, anebo ho dokonce zvrátit.

Deník The Guardian odhadl, že do tohoto typu výzkumu bylo ve světě v posledních desetiletích investováno 110 miliard dolarů, což je podle aktuálního kurzu v korunách 2,365 bilionu.

Nasnadě je otázka, do jaké míry to byly vyhozené peníze. Navozuje ji nová studie mezinárodní skupiny vědců ze 14 států, publikovaná v časopisu Nature Communications. Vědci v ní dospěli k jednoznačnému závěru, že nesmrtelnost a věčné mládí jsou pouhými mýty. V cestě jim stojí biologické překážky. 

Vědci analyzovali až několik set let stará data z různých kontinentů. „Porovnali jsme data narození a úmrtí lidí a jiných primátů. Z nich jsme zjistili, že obecný vzorec úmrtnosti je u všech stejný,“ cituje The Guardian vedoucího výzkumu, demografa José Manuela Aburta, který působí na Oxfordské univerzitě.

Obsáhlý a různorodý soubor dat umožnil badatelům porovnat rozdíly v úmrtnosti nejen uvnitř druhů, ale také mezi druhy.

„Statistiky potvrdily, že lidé v současnosti žijí déle, protože se zlepšují zdravotní i další životní podmínky. Tím se zvyšuje věk dožití populace,“ řekl k výsledkům studie Aburto. „U všech druhů je nicméně patrný prudký nárůst úmrtnosti, když jednotlivci postupují k vyššímu věku.“

Data ukázala, že v mládí úmrtnost lidí s přibývajícím letopočtem klesala, zato ve stáří s postupujícím věkem u všech zkoumaných druhů rostla. „Naše zjištění podporují hypotézu, že v současnosti žije mnoho lidí výrazně déle ne kvůli tomu, že se podařilo oddálit smrt, ale že medicínská věda dokázala snížit úmrtnost v mladším věku,“ vysvětlil Aburto.

Lidé tedy žijí déle, ale trajektorie ke smrti se nezměnila. „Tato studie naznačuje, že evoluční biologie je cosi, co lékařský pokrok není schopen překonat,“ upozornil Aburto.

Dlouhý lidský život je nelidský

Podle první knihy Mojžíšovy zplodil Adam ve 130 letech syna a žil 930 roků. Potom ho ještě překonal jeho prapotomek Metuzalém, o kterém se v bibli píše, že zemřel, když mu bylo 969 let.

Bible však byla napsána před tím, než se narodil Charles Darwin. Nepočítala s evolucí, která tak dlouhý věk nepreferuje. Pro ni není dlouhověkost cílem. V evoluci je smrt člověka vlastně zanedbatelná epizoda. Cílem je jeho schopnost zplodit potomky a zajistit jim přežití.

Informace, jak dlouho bude člověk žít, je zapsána v jeho genomu a je určena především k tomu, aby poskytovala nejlepší podmínky pro přežití druhu, ne pro přežití jednotlivce.

Představa, že se lidský věk posune už v příštích desetiletích kamsi za stěnu smrti je tak mimo realitu. Byl by však tak dlouhý život pro člověka vůbec snesitelný?

Karel Čapek ve hře Věc Makropulos líčí osud elixíru dlouhověkosti. Namíchal ho lékař císaře Rudolfa II. a vyzkoušel na své dceři. Hra končí ve dvacátém století poznáním, že život dlouhý 300 let je vlastně nelidský a vede k nesnesitelné nudě. Recept na zázračný elixír naštěstí nakonec shoří v plamenech.