Obří vlna udeřila na výletní loď Viking Polaris. Rozbila několik vnějších oken, zaplavila místnosti a kajuty, několik pasažérů zranila a dvaašedesátiletou Američanku zabila.

Vodní stěna zasáhla loď plující pod norskou vlajkou v Pacifiku u mysu Horn v noci na 29. listopadu. Plavidlo, svými rozměry (délka 204 metry, šířka 24 metry) srovnatelné s Titanikem, plavbu přerušilo a zamířilo do blízkého argentinského přístavu Ushuaia.

Výletní loď Viking Polaris v přístavu Ushuaia. | zdroj: Profimedia

Vše ukazuje na to, že Viking Polaris se stal terčem vzácného typu vln, které se vyskytují na otevřených oceánech, píše magazín Science Alert. Říká se jim Rogue Waves (darebácké vlny), anebo také Ghost Waves (vlny duchů). 

Jsou mimořádně nebezpečné, protože se nedají předpovědět. Nebývají součástí vlnového pole, které může upozornit na nebezpečí. Na oceánu se vynoří jako obrovitá vodní stěna. Zničehonic.

Mohou ohrozit i zaoceánský kolos

O tom, jak tyto vlny vznikají víme málo. Zatím byla analyzována jen jedna z nich.

Zrodila se v listopadu 2020 u kanadského ostrova Vancouver. Byla vyšší než čtyřpatrový dům a několikanásobně převyšovala všechny okolní vlny.

Vědci ji mohli studovat díky datům z bóje ukotvené v oblasti Amphitrite Bank, která patří do sítě bójí sledujících oceány Marine Environmental Data Section. Jejich závěry vrhly nové světlo na mnohá vyprávění námořníků o nebetyčných vlnách, které se zjevují v oceánech.

Oceánologové je dlouho nebrali vážně. V roce 1995 však zpozorněli. Tehdy extrémní vlna poškodila ropnou plošinu Draupner v Severním moři. Podle dat z radarů dosahovala výšky 25 metrů.

V té době také vědci začali připouštět, že za zkázou německé lodě Mnichov, která se potopila v roce 1978 v severním Atlantiku, byla obří vlna. Mnichov byl přitom kolos o délce čtvrt kilometru a výtlaku 40 000 tun, který si měl s rozbouřeným mořem a vysokými vlnami poradit.

Výzkumníci Johannes Gemmrich a Leah Ciconová z Univerzity Victoria zjistili, že vlna darebáckého typu, která se na sklonku roku 2020 prohnala vodami u západního pobřeží ostrova Vancouver, dosáhla výšky 17,6 metru. Nazvali ji Ucluelet podle přístavní osady na ostrově Vancouver.

Dvojice analyzovala vlnu déle než rok. Své závěry shrnula ve studii zveřejněné letos ve vědeckém žurnálu Scientific Reports.

Autoři v ní upozorňují, že podle jejich modelů převýšila Ucluelet vlny v okolí trojnásobně. U dosud zkoumaných darebáckých vln tento poměr dosahoval maximálně 2,2 až 2,5. Zmíněná Draupnerova vlna byla dvakrát vyšší než okolní vlny.

Vodní stěna, které se nevyhnete

Ve srovnání s vlnami tsunami byla Ucluelet několikrát nižší. Připomeňme si, že v roce 1964 zasáhla severozápadní Tichomoří 66 metrů vysoká tsunami.

Jenže to byla vlna přívalová, která se zvedá až na pobřeží. Na širých mořích a oceánech se rozprostře, bývá nízká, dlouhá a pro lodě neškodná. Ostatně, název tsunami znamená v japonštině ‚dlouhá vlna v přístavu‘.

Darebácké vlny jsou pro plující lodě nebezpečnější. Nelze je předvídat a jejich náhlý výskyt nedává posádce příliš času na úhybný manévr.

Kanadští výzkumníci teď z dat o vlně Ucluelet chtějí vypracovat prognózu rizika darebáckých vln. Pracují na ní s kodaňským Institutem Nielse-Bohra.

Taková předpovědní mapa by mohla být užitečná pro plánování bezpečných tras lodní dopravy. Z dosavadních poznatků vyplývá, že darebácké vlny se rodí zejména za hluboké tlakové níže v oblastech s velkými rozdíly v hloubce dna a pohání je jak silný vítr, tak mořské proudy.