Jen malé zvýšení globálních teplot může mít vážné dopady na počasí, klima a naše životy. Leckde to zažíváme už dnes.

V dávné minulosti, před stovkami milionů let, však byla Země o 11 až 17 stupňů Celsia teplejší než dnes. A obdobné teploty na ní nejspíš budou za další stovky milionů let, kdy se zvýší zářivost Slunce. 

Pokud chceme vědět, v jakých podmínkách budou naši potomci žít, stačí se tedy podívat do minulosti, na pradávné klima Země. Právě to udělali výzkumníci Jacob Seeley a John A. Paulson z katedry pozemských a planetárních věd Harvardovy univerzity.

Vědci pohlédli na to, jak se atmosféra a podnebí chovaly během dávných skleníkových období. Zjistili přitom, že během těchto epoch extrémních veder se na Zemi pravidelně střídaly období sucha s masivními přívaly dešťů v pásech širokých stovky kilometrů. Během nich za několik hodin napršelo až půl metru vody.

Vzpomínky na budoucnost

„Náš výzkum vrhá světlo nejen na dalekou minulost Země, ale také na její vzdálenou budoucnost. Co víc, může pomoci porozumět klimatu některých exoplanet, které se od Země v základních charakteristikách výrazně neliší,“ píše se ve studii zveřejněné v odborném časopisu Nature.

Vědci vytvořili model planetární atmosféry s povrchovou teplotou 54 stupňů Celsia. K tomu ve srovnání s pozemskou současností bylo nutné zvýšit energii dodávanou Sluncem o 10 procent. (Stejného účinku by bylo možné dosáhnout i 64násobným množstvím oxidu uhličitého v ovzduší.)

Při zmíněné teplotě se v atmosféře začaly dít překvapivé věci. Když se vzduch u povrchu ohřál, vodní pára v ovzduší vstřebala sluneční záření a vytvořila „inhibiční vrstvu“, tedy bariéru, která bránila vodní páře stoupat do horních částí atmosféry a vytvářet dešťové mraky.

Vodní pára uvízla u povrchu. Zároveň se v horních vrstvách atmosféry, nad inhibiční vrstvou, kde se teplo vytrácí do vesmíru, vytvořily mraky. Déšť, který se vytvořil v horních mracích, se vypařil dřív, než dosáhl povrchu, a vrátil všechnu vodu zpět do ovzduší.

„Bylo to jako nabíjení velké baterie. Máte tuny ochlazených par vysoko v atmosféře a tuny ohřátých blízko povrchu. Obě odděluje bariéra. A pokud něco tuto bariéru prorazí a umožní teplu a vlhkosti proniknout do chladné horní atmosféry, vyvolá to obrovský děšť,“ řekl Seeley magazínu Phys.

Přesně to se v simulaci stávalo po několika dnech. Z mraků se začal valit záplavový déšť. Po bouřce se mraky rozptýlily a srážky na několik dní ustaly. Než se atmosférická baterie dobila…

Čeho je Země schopna

A tak se vše opakovalo, několikadenní období sucha se střídala s náhlými dešťovými přívaly. V oblastech širokých stovky kilometrů napršelo během několika málo hodin víc srážek, než kolik jich dnes spadne při tropické cyklóně za několik dnů.

„Náš výzkum ukazuje klima v jiné perspektivě, než na jakou jsme zvyklí. Naznačuje, že v klimatickém systému můžeme nalézat mnoho nových i překvapivých věcí. A tím, že jsme posunuli atmosférický model na neznámé území, odhalili jsme záblesky toho, čeho je naše planeta vlastně schopna, cituje magazín Phys klimatologa Jacoba Seeleyho.