Kelly a Jered jsou dvě jména ze šťastné pětice paralytiků, kterým byl zaveden revoluční implantát. Kelly léčili vědci z americké Louisvillské univerzity z Kentucky, Jereda pak tým Kliniky Mayo a Kalifornské univerzity. Oba k paralýze přišli relativně nedávno. Kelly po autonehodě čtyři roky nazpět, Thomas v důsledku úrazu na sněžném skútru před pěti lety. 

Ačkoliv velkou část z uplynulého období strávili upoutáni na lůžko a byli odkázáni na asistenci, nyní se dovedou sami postavit na nohy a učinit krátkou, několikametrovou procházku (viz video níže). Stalo se tak především díky elektrické stimulaci činnosti jejich poškozené míchy prostřednictvím epidurálního implantátu. Ten sám o sobě nepomáhá opravit fyzické poškození míchy ani neregeneruje přítomné buňky - implantát však míchu elektricky stimuluje, "zesiluje" zbylé signály, které mícha přenáší, a postupně ji "učí" tomu, co již uměla. 

 

Ani samo zotavení není zas tak jednoduché - kromě náročné operace zad se totiž metoda momentálně neobejde bez fyzicky vyčerpávající rekonvalescence. Například ve studii z Kentucky museli pacienti absolvovat 278 sezení v rámci stimulace činnosti páteře spolu s posilováním, to celé během roku a půl, a pak dalších 81 sezení v průběhu intenzivního tříměsíčního závěru. 

Implantát tedy nezapne motoriku sám od sebe - dává však pacientům šanci na zotavení, budou-li se snažit. Roli pak samozřejmě hraje i relativně nedávný úraz všech klinických pacientů, stejně jako jejich nízký věk. Přesto vedoucí obou studií, Claudia A. Angeliová z Louisvillské univerzity a Megan L. Gillová z Kliniky Mayo, tlumočily, že vlastně ani nečekaly tak dobré výsledky. Ze čtyř pacientů z Kentucky dva zvládají zcela autonomní chůzi a dva chůzi s pomocí, taktéž jediný pacient z Mayo zvládá chodit sám. 

Na počátku cesty

Implantát pro elektrickou stimulaci sám o sobě není nikterak nový vynález - pro aktuální práci vznikl konverzí implantátu určeného ke zvládání chronické bolesti. Jeho zavedení však vyžaduje komplexní chápání funkce míchy. Základy k nynějšímu pětiletému výzkumu proto položila teprve studie z roku 2011, která elektrickou stimulací zlepšila motorickou činnost ojedinělého pacienta. Tato práce započala v roce 2009 - lze tak říct, že až po devíti dlouhých letech doopravdy plodí své skutečné výsledky. 

"Základem naší práce je, že spinální obvody jsou velmi sofistikované a v mnoha ohledech mají stejné vlastnosti jako mozek," sdělila k práci Susan Harkemová z Louisvillské univerzity, "To znamená, že mícha má rovněž určitou kapacitu znovu se naučit pohybovat tělem."

Absence přímého přemostění nebo regenerace poškození míchy má navíc ještě jeden aspekt - zatímco fyzické uzdravení přerušené míchy by muselo nejspíše spoléhat na kmenové buňky a terapii upravovanou pro jednotlivé pacienty, epidurální implantát pouze stimulující činnost míchy funguje zřejmě univerzálně. Šanci na obnovu motoriky má tak více pacientů.

Při pohledu na video z Kliniky Mayo se může zdát, že závěry z terapie jsou poněkud přehnané. Rozhodně nelze říct, že by u tří pacientů, u kterých došlo k největšímu pokroku, nastalo plné obnovení pohybových možností do stavu před úrazem. Je však podstatné zmínit, že v této fázi klinického testování je metoda teprve na počátku svých pravděpodobných možností. Teprve další studie o větším vzorku, než je pět pacientů, budou muset určit plnou škálu potenciálu, či naopak definovat, pro koho elektrická stimulace vhodná není. 

Jak již zaznělo, momentálně lze například spekulovat nad horší odezvou u starších pacientů, potažmo u pacientů, kteří jsou upoutáni na lůžko po desítky let. Taktéž pacienti, u který paralýza souvisí s jinými problémy, například zhoršenou činností srdce, budou mít zřejmě problém podstoupit náročnou rekonvalescenci. Je pravděpodobností, že podobní pacienti budou v léčbě ochrnutí muset počkat na úspěchy jiných oborů, třeba právě těch zkoumajících možnosti kmenových buněk. 

Prozatím ale platí, že duální studie z Kentucky a Kalifornie dospěla fenomenálního, ačkoliv nikoliv přehnaného úspěchu - epidurální stimulace má však přesto řadu možností, kudy může ještě dále kráčet kupředu.

Obě práce byly publikovány v New England Journal of Medicine a v Nature.