Katastrofa, která zahubila dinosaury a dala zrod éře savců, byla proti němu ještě relativně mírnou událostí. Řeč je o velkém permském vymírání, které před 250 miliony let zabilo většinu tehdejších druhů – téměř 95 procent všech mořských druhů dochovaných ve fosilním záznamu a bezmála tři čtvrtiny druhů suchozemských obratlovců. Sled příčin je zatím nejistý. Ve hře je sopečná činnost, změna klimatu i možný dopad komety či meteoritu.

Vyšetřovatelé z jihoafrické provincie Mpumalanga sousedící s Krugerovým národním parkem se mohou pochlubit stoprocentní objasnitelností vražd. Používají k tomu nejmodernější techniku a pro jejich práci je důležité hlavně řádné ohledání ostatků hlavně a sběr důkazů, zejména pak DNA. Nepátrají však po vrazích lidských obětí, ale po pytlácích, kteří zabíjejí nosorožce. Počet zabitých nosorožců v JAR totiž každoročně výrazně roste a vyšetřování si tak žádá postupy obdobné jako u lidských vražd.

Lidstvo už od svých skromných počátků ovlivňuje všechna prostředí, do kterých vkročí. Jedním z důsledků této činnosti je, že přímo i nepřímo usměrňuje selekční tlaky působící na místní organismy. Ať už cíleně, jako například při šlechtění, nebo zcela neúmyslně tak usměrňuje jejich evoluci. Třeba intenzivní lov slonů pro kly má za následek jejich zmenšování a přibývání jedinců postrádajících kly úplně. Podobně vytváří nadměrný rybolov tlak na zmenšování těl lovných druhů a urychlení jejich vývoje.

Fenomén parazitismu není v přírodě žádnou výjimkou. Dokonce je možné, že se získáváním energie a živin na úkor jiného organismu při jejich dlouhodobém soužití živí většina pozemských druhů. Jeden typ parazitického vztahu však ani dnes svou až hororovou makabrózností nepřestává uchvacovat fantazii laiků i odborníků. Jde o parazitoidy, organismy, jejichž potomstvo se vyvíjí v úzkém soužití s hostiteli, přičemž je pomalu zabíjí až do konečného pozření. 

Sir Isaac Newton dopsal poslední slovo, odložil brk a s lampou přešel k masivnímu stolu. Konečně měl chvíli i na, podle svého názoru, důležitější obor bádání - připravil si skleněnou nádobu, naplnil ji čirým roztokem a vedle odměřil soli kovů, které do nádobky nakonec opatrně vpravil. Jako mávnutím kouzelného proutku začal na dně růst kovově zbarvený stromek. Myslitel, který bude pozdějšími generacemi považován za jednoho z nejvýznamnějších fyziků, spokojeně pokýval hlavou. Měl za to, že se mu podařilo objevit tajemství života.

Každý, kdo někdy viděl kočku, ví, jak se její oči liší od našich. V noci si asi všimneme nejdříve tapetum lucidum, vrstvy odrážející světlo a usnadňující vidění za šera. Ve dne je ovšem daleko nápadnější jejich tvar. Na rozdíl od lidských se se totiž kočičí zornice díky speciálním přídatným svalům stahují do úzké svislé škvírky. Mezi zvířaty ale nejsou žádnou výjimkou. Podobné "výstřelky" mezi obratlovci nalezneme nečekaně často. Důvod těchto odlišností ale překvapivě zůstával až donedávna záhadou.