Stačí jen trochu upravit složení střevní mikroflóry a otevře se cesta ke snadnějšímu boji s epidemií obezity a civilizačních chorob. K jeho lepšímu poznání vědcům poslouží psi - podle nejnovějšího výzkumu mají totiž mikrobiom tak podobný lidskému, že jsou přímo ideálním modelovým zvířetem. Navíc i lidské studie - například o obezitě - lze aplikovat i na psy. 

Málokterá země má s obřími mloky tak intimní pouto, jako Česká republika. Válka s mloky se stala jedním z nejznámějších děl Karla Čapka, velemlokům čínským je věnován celý pavilón v pražské ZOO a příslušník stejného druhu darovaný Čínskou lidovou republikou desítky let přežíval v chovech Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. O to podstatnější jsou pro nás výsledky nejnovějšího mezinárodního výzkumu zaměřeného velemloky čínské. Podle něj se tento kdysi běžný druh dostal v divoké přírodě na hranu vymření. Člověk, zdá se, pomalu provádí válku s mloky v opačném gardu.

To, že dinosauři nevymřeli, dnes ví každé malé dítě. Pravda, už se nesetkáme s takovými obry, jako byli Tyrannosaurus rex nebo Diplodocus. S dominancí obřích plazů ve všech suchozemských ekosystémech už to také není tak růžové, jako bývávalo. Jedna linie dinosaurů však vymírání na konci druhohor přežila a my se s jejími potomky setkáváme dodnes. Jde samozřejmě o ptáky. Konkrétní evoluční cesta, na které se z dvounohých teropodních dinosaurů stali drobní, obratní a aktivně létající ptáci, ale pořád skrývá řadu tajemství. Jedním z nich je, jak a kdy se vyvinul zobák a další typické rysy ptačí lebky.

Ve vývoji organismu neexistuje významnější období, než první dny po samotném vzniku embrya. Tato raná fáze je však i dnes prozkoumána a pochopena jenom částečně. To limituje nejenom možné korekční možnosti medicíny, ale také případné genetické terapie, které by mohly plod napravit – či vylepšit – již před narozením. V lepším chápání vývoje plodu však nyní učinili pokrok holandští vědci skrze nově vyvinutá umělá embrya. Zatím je otestovali na myších.

Člověk nemusí být botanik, aby věděl, že se určité květiny ve váze nesnesou, zatímco jiné vydrží čerstvé i několik dní. Za celým jevem nestojí žádné mystické sympatie, ale chemické látky, které rostliny vypouští do vody. V přírodě by podobné interakce mohly hrát ještě důležitější roli. Rostliny zde mohou vést své drobné "války" dlouhá léta, půdu si pomalu přizpůsobovat, zlepšovat či snižovat její příhodnost pro jiné rostlinné skupiny a zvát si na pomoc symbiotické spojence ve formě hub, bakterií a půdních mikroorganismů. Řídí se ale celé toto zápolení nějakými pravidly?

Řídce roztroušené polynéské ostrovy skrývají nejedno tajemství. Jedním z nich je otázka, kdo tato zrníčka pevniny rozhozená v tisícikilometrových vzdálenostech uprostřed největšího oceánu světa vlastně osídlil.