Mezi tím, jak rychle stárnou savci (včetně lidí) a některé druhy plazů a obojživelníků, je výrazný rozdíl. Známky biologického stárnutí jsou u savců výraznější. Tento rozdíl může být způsoben nadvládou dinosaurů před desítkami milionů let, v dlouhém období vývoje savců.

Takový výklad předkládá v nové hypotéze, zveřejněné v časopise BioEssays, profesor molekulární biogerontologie João Pedro de Magalhães z Birminghamské univerzity. Poměřováno Darwinovou teorií přirozeného výběru, která je hnacím motorem evoluce, se mu nedá upřít logika.

Ve stínu masožravých vládců Země

Odborník na stárnutí de Magalhães svou hypotézu nazval „úzké hrdlo dlouhověkosti“.

Úzké hrdlo dlouhověkosti (Mammalian longevity bottleneck) zbrzdilo délku života savců. | zdroj: kredit-Magalhães/BioEssays

Základ hypotézy je prostý:  

Když na Zemi vládli dinosauři, spadající mezi plazy, bylo pro přežití mnohem menších savců nutné, aby se dokázali rychle rozmnožovat. Tito savci umírali v mladém věku, protože museli rychle růst, aby mohli předat své DNA další generaci. Jejich „nepodstatné“ geny, které umožňují delší život, proto byly s postupující evolucí vypínány.

„Někteří z prvních savců byli nuceni žít až u konce potravního řetězce a pravděpodobně strávili víc než 100 milionů let v době dinosaurů vývojem, který je poháněl k tomu, aby přežili díky rychlému rozmnožování,“ píše de Magalhães.

Troodon („zraňující zub“), menší teropodní dinosaurus pronásledující savce rodu Eodelphis. | zdroj: Profimedia

Poté, co před 66 miliony let dopadlo do oblasti dnešního Mexického zálivu mimozemské těleso Chicxulub, dinosauři vyhynuli. Objekt (asteroid, nebo kometa) o průměru 10 až 15 kilometrů vyvrhl do vzduchu sirné plyny, saze a prach a vyvolal prudké ochlazení.

Nejodolnější savci apokalyptickou událost přežili, zabírali niky uvolněné vyhynulými dinosaury a rozrůzňovali se za vzniku nových vývojových linií. Dlouhé období evolučního tlaku vyvolaného dinosaury však na jejich (a také naší) populaci podle vědce zanechalo stopy a dosud má vliv na způsob stárnutí.

„Zatímco dnes existuje mnoho savců včetně lidí, velryb a slonů, kteří rostou do výšky a žijí dlouho, my i tito savci pořád žijeme s genetickými zářezy z éry dinosaurů a stárneme překvapivě rychleji než mnozí plazi,“ upozorňuje portugalský vědec.

Jeho hypotéza vychází z předpokladu, že cílem „matky přírody“ není udržet naživu jedince, ale druh. Magalhães v ní tvrdí, že naši velmi dávní předkové z linie placentálních savců, kteří během těhotenství v děloze vyživují plod pomocí placenty, ztratili v éře dinosaurů určité enzymy opravující poškozené části organismu.

Mezi ně mohou patřit enzymy chránící před ultrafialovým zářením. Jejich úbytek byl patrně způsoben tím, že pradávní savci žili v temnotě, jinými slovy, „ve stínu“ dinosaurů. Placentálové byli po celou dobu druhohor pouze nočními zvířaty, protože nemohli za dne konkurovat masožravým dinosaurům, stávali se jejich kořistí.

Více než 60 milionů let poté doháníme zmíněný deficit opalovacími krémy. Magalhães to označuje za příklad opravného mechanismu, který bychom jinak měli v genech.

Ve svém článku podává vědec další příklady. Vezměme si například zuby. Některým plazům, včetně aligátorů, mohou růst po celý život. Lidé to samozřejmě nedokážou. Opět možný výsledek genetického výběru, který se datuje do druhohor.

Některé druhy ani nedokážou zestárnout, protože hned po svém rozmnožení uhynou. Mezi ně patří lososi, chobotnice, nebo kudlanky. Zástupci většiny živočišných druhů však dokážou žít i dlouho poté, co dosáhnou pohlavní dospělosti a zplodí potomky.

Určité evoluční teorie proto předpokládají, že stárnutí vzniklo jako kompromis mezi energií vynaloženou na sebeopravování organismu a energií vydanou na rozmnožování. U dřívějších savců byl tento kompromis výrazně nakloněn na stranu rozmnožování.

Proč je důležité zkoumat dinosauří dědictví

„Ve světě zvířat vidíme příklady skutečně pozoruhodných oprav a regenerace. Takové genetické informace však nebyly pro rané savce, kteří se často stávali kořistí Tyrannosaura rexe, nijak důležité. Pro ně bylo klíčové, aby se dokázali rychle rozmnožovat. Proto byl jejich život krátký,“ vysvětluje de Magalhães v článku na webu Birminghamské univerzity.

Vědec připouští, že také mnozí savci slaví trojciferné narozeniny, včetně velryb a nás lidí. Přesto bychom podle něj měli zkoumat, zda na nás evoluční tlak způsobený dinosaury, dodnes nemá vliv.

Pochopit víc o tom, co stojí za stárnutím, by bylo užitečné. Třeba při předcházení chorobám souvisejících s věkem, včetně demence a mrtvice.

„Genetika, která stojí za ‚úzkým hrdlem dlouhověkosti‘, by nás o nich mohla leccos naučit,“ vysvětluje de Magalhães. Mohla by podle něj třeba vysvětlit, proč je rakovina v důsledku stárnutí u savců častější než u jiných živočišných tříd.