Proč by bytosti - ať už lidé či zbytek zvířecí říše - měli sdílet potravu mezi sebou? Nemluvíme nyní o obchodu, ale o čistém rozdělení se o získaný pokrm. Sdílet potravu přece nemá žádný okamžitý užitek, naopak se připravujete o potenciální kalorie na horší časy. Lidé si dnes mohou zdůvodnit sdílení pokrmu zvykem (společné večeře) nebo smírem (já ti dám kus jídla nyní, ty mně v budoucnu), kde se však toto uvažování vzalo?

Právě na to se snažil najít odpověď tým antropologů z Institutu Maxe Plancka pod vedením antropoložky Liran Samuniové. Jejich pozorování proběhlo v populaci šimpanzů v národním parku Tai na Pobřeží Slonoviny, kde žije jedna z mála známých komunit primátů, kteří se podobně jako lidé věnují sdílení jídla. Sdílení potravy je totiž v přírodě poměrně vzácný jev. Jde sice o relativně častý úkaz při námluvách, mimo pářící zvyky jsou to však jenom někteří šimpanzi a jejich příbuzní bonobo, kteří si mezi sebou rozdělují potravu i jinak než jako předehru pohlavního aktu.

Starší pozorování podobného druhu i jiných skupin šimpanzů naznačovalo, že namísto empatie či kalkulu by hlavní roli při sdílení jídla mohl hrát strach. Dříve bylo totiž sdílení jídla pozorováno jenom v případě, že si rozdělení potravy na svých šťastnějších kolezích vynutili hladoví šimpanzí "žebráci". Pozorování týmu Samuniové však v souladu s touto starší tezí není.

Mezi námi přáteli

Namísto toho antropologové pozorovali dva hlavní typy rozdělování pokrmů mezi šimpanzi z parku Tai - buďto jako odměnu mezi lovci za úspěšný lov, anebo jako sdílení potravy uvnitř kolektivu šimpanzů, kteří mezi sebou měli dobré vztahy. Tedy mezi přáteli, chcete-li. Nejčastěji si šimpanzi dělili maso, med nebo velké ovoce. Práce tedy naznačuje, že sdílení jídla nemusí být znakem dominance a/nebo získávání moci, ani nemusí pramenit v nátlaku a strachu.

"Náš výzkum kolektivně ukazuje, že šimpanzi se ke sdílení potravy rozhodují na základě předpokladu, že jim samotným tento akt bude v budoucnu oplacen," sdělila Samuniová, "Anebo v případě sdílení potravy uvnitř loveckých skupin, kde je maso odměnou za vzájemnou pomoc."

Spolu s tím výzkumníci odhalili i třetí možný zdroj v podobě oxytocinu, kterému se přezdívá i "hormon štěstí". Odebrané vzorky moči indikují, že u šimpanzů dochází po rozdělení se o potravu k uvolnění oxytocinu, a tak zřejmě i nárůstu pocitu štěstí. "Nalezli jsme vyšší hladiny oxytocinu jak po lovu, tak i po sdílení jídla, což přidává důkazy o tom, že jde o klíčový hormon pro kooperaci (mezi šimpanzi) celkově," dodala Samuniová.

Studium šimpanzů samozřejmě nemůže odpovědět na všechny evoluční otázky počátku kooperace u prehistorických lidí, bez stroje času však lepší metodu nejspíše nezískáme. Ze studie v parku Tai se tak zdá, že také u lidí mohlo sdílení potravy nejspíše hrát základní úlohu při posilování společenských svazků a spolupráci na společných "projektech" (lovu).

Tyto zkušenosti se pak během generací mohly přelít i mimo potravu, a to ve sdílení dalších úkolů. Krom racionálního kalkulu v podobě potenciální budoucí výpomoci při tom zřejmě hrálo nenulovou roli i emocionální spojení mezi lidmi. Jinými slovy, vyvážené porce kalorií a příslibu jejich zisku, aby v budoucnu měl z toho všeho mozek navíc i "radost".

Nelze samozřejmě vyloučit ani to, že část jiných případů kooperace mohla - jako u starších pozorování - vznikat spíše silou. Na to však budou muset hledat odpovědi sledování dalších skupin primátů, které získají příklady sdílení potravy u většího vzorku skupin šimpanzů.

Studie byla publikována v Proceedings of the Royal Society.