Proč se spolu šimpanzi dobrovolně dělí o jídlo?

- Příroda autor: Ladislav Loukota

Sdílíte občas s rodinou či přáteli pokrm? Jste z vaření pro více lidí nadšeni, či nikoliv? Možná to zní jako reklamní slogan jistého tuzemského výrobce sušenek, ale konzumace pokrmů, které jedinec nejí sám, nejspíše platí za evoluční výhodu. Odhalilo to pozorování šimpanzů vědci z Institutu Maxe Plancka.

Proč by bytosti - ať už lidé či zbytek zvířecí říše - měli sdílet potravu mezi sebou? Nemluvíme nyní o obchodu, ale o čistém rozdělení se o získaný pokrm. Sdílet potravu přece nemá žádný okamžitý užitek, naopak se připravujete o potenciální kalorie na horší časy. Lidé si dnes mohou zdůvodnit sdílení pokrmu zvykem (společné večeře) nebo smírem (já ti dám kus jídla nyní, ty mně v budoucnu), kde se však toto uvažování vzalo?

Právě na to se snažil najít odpověď tým antropologů z Institutu Maxe Plancka pod vedením antropoložky Liran Samuniové. Jejich pozorování proběhlo v populaci šimpanzů v národním parku Tai na Pobřeží Slonoviny, kde žije jedna z mála známých komunit primátů, kteří se podobně jako lidé věnují sdílení jídla. Sdílení potravy je totiž v přírodě poměrně vzácný jev. Jde sice o relativně častý úkaz při námluvách, mimo pářící zvyky jsou to však jenom někteří šimpanzi a jejich příbuzní bonobo, kteří si mezi sebou rozdělují potravu i jinak než jako předehru pohlavního aktu.

Starší pozorování podobného druhu i jiných skupin šimpanzů naznačovalo, že namísto empatie či kalkulu by hlavní roli při sdílení jídla mohl hrát strach. Dříve bylo totiž sdílení jídla pozorováno jenom v případě, že si rozdělení potravy na svých šťastnějších kolezích vynutili hladoví šimpanzí "žebráci". Pozorování týmu Samuniové však v souladu s touto starší tezí není.

Mezi námi přáteli

Namísto toho antropologové pozorovali dva hlavní typy rozdělování pokrmů mezi šimpanzi z parku Tai - buďto jako odměnu mezi lovci za úspěšný lov, anebo jako sdílení potravy uvnitř kolektivu šimpanzů, kteří mezi sebou měli dobré vztahy. Tedy mezi přáteli, chcete-li. Nejčastěji si šimpanzi dělili maso, med nebo velké ovoce. Práce tedy naznačuje, že sdílení jídla nemusí být znakem dominance a/nebo získávání moci, ani nemusí pramenit v nátlaku a strachu.

"Náš výzkum kolektivně ukazuje, že šimpanzi se ke sdílení potravy rozhodují na základě předpokladu, že jim samotným tento akt bude v budoucnu oplacen," sdělila Samuniová, "Anebo v případě sdílení potravy uvnitř loveckých skupin, kde je maso odměnou za vzájemnou pomoc."

Spolu s tím výzkumníci odhalili i třetí možný zdroj v podobě oxytocinu, kterému se přezdívá i "hormon štěstí". Odebrané vzorky moči indikují, že u šimpanzů dochází po rozdělení se o potravu k uvolnění oxytocinu, a tak zřejmě i nárůstu pocitu štěstí. "Nalezli jsme vyšší hladiny oxytocinu jak po lovu, tak i po sdílení jídla, což přidává důkazy o tom, že jde o klíčový hormon pro kooperaci (mezi šimpanzi) celkově," dodala Samuniová.

Studium šimpanzů samozřejmě nemůže odpovědět na všechny evoluční otázky počátku kooperace u prehistorických lidí, bez stroje času však lepší metodu nejspíše nezískáme. Ze studie v parku Tai se tak zdá, že také u lidí mohlo sdílení potravy nejspíše hrát základní úlohu při posilování společenských svazků a spolupráci na společných "projektech" (lovu).

Tyto zkušenosti se pak během generací mohly přelít i mimo potravu, a to ve sdílení dalších úkolů. Krom racionálního kalkulu v podobě potenciální budoucí výpomoci při tom zřejmě hrálo nenulovou roli i emocionální spojení mezi lidmi. Jinými slovy, vyvážené porce kalorií a příslibu jejich zisku, aby v budoucnu měl z toho všeho mozek navíc i "radost".

Nelze samozřejmě vyloučit ani to, že část jiných případů kooperace mohla - jako u starších pozorování - vznikat spíše silou. Na to však budou muset hledat odpovědi sledování dalších skupin primátů, které získají příklady sdílení potravy u většího vzorku skupin šimpanzů.

Studie byla publikována v Proceedings of the Royal Society.

Tagy: antropologie zvířata a příroda věda a poznání šimpanzi