V Evropě lze zmínky o dehtu dohledat až do 14. století, kdy šlo o jeden z nejvýznamnějších exportních artiklů Švédska. Dnes je sice dehet typicky spojován s uhlím, k jeho výrobě však může být využito i dřevo.

Právě buky byly zdrojem dehtu před průmyslovou érou. Dělo se tak díky metodě suché destilace, během níž bylo dřevo umístěno do trychtýřovitých milířů (nad úrovní terénu) či jam (pod úrovní terénu), kde bylo zasypáno zeminou a pomalu spalováno v prostředí s minimem kyslíku. Odkapávací dehet z hořícího dřeva zachytávala výlevka a dále se využíval.

Prastarý dehet

Mohlo by se zdát, že dehet nemá pro předprůmyslový věk zase tak širokou škálu praktického využití, opak je však pravdou. Dehet vznikající z buku má sám o sobě antiseptické vlastnosti, využíván byl i pro léčbu koňských kopyt.

Velmi významný byl ale také v hydroizolaci. K impregnaci dřeva jako ochraně před vodou je využíván ve stavebnictví dodnes, v éře námořních plaveb měl však daleko širší uplatnění. Dehet byl klíčovou látkou pro vytvoření vodotěsných lodních trupů, a od 16. století tak šlo o jednu z nejvýznamnějších látek pohánějících nový věk zámořských kolonií. Nutno ale zmínit, že dřevěný dehet má odlišné složení než uhelný dehet.

Pravděpodobné dehtové jámy | zdroj: Upplandsmuseet

Nová práce, kterou sepsal švédský archeolog Andreas Hennius z Uppsalské univerzity, však datuje vznik dehtu ještě o několik staletí před počátky kolonialismu. Zdá se, že dřevěný dehet existoval již na konci 7. století našeho letopočtu. Vyplývá to alespoň z Henniovy analýzy velkých jam, které archeologové odkrývali posledních 15 let nedaleko Upplandu.

Doposud nebylo přesně jasné, k čemu sloužily, Hennius je však přesvědčen, že jde právě o místa masové produkce dřevěného dehtu pomocí výše popsaného způsobu.

Černé zlato

Henniovu tezi podporuje v první řadě vzdálenost jam od sídlišť - nalezeny byly totiž typicky v několikakilometrové vzdálenosti od tehdejších známých vesnic, ale naopak velmi blízko lesů. Z konstrukce jam se zdá, že místo odtokové trubky byla vespod jámy umístěna nádoba, kam dehet sám odkapával. Za jediný produkční cyklus mohla každá jáma vytvořit 200 až 300 litrů dehtu. Hennius sám proto jámy označuje za jakési "lesní továrny".

Zdá se navíc, že jámy v okolí Upplanu nemusejí zdaleka být ojedinělé. "Ve švédských lesích existuje řada starých jam, které byly doposud interpretovány jako místa pro produkci dřevěného uhlí, lov zvířat nebo další potřeby," sdělil Hennius pro server Gizmodo, "Řada z těchto interpretací je zřejmě mylná a namísto toho mohlo jít o jámy určené k výrobě velkého množství dehtu."

V jeho teorii bylo raně středověké Švédsko místem masové produkce dehtu - k izolaci jednoho langskipu (dlouhé lodi) potřebovali konstruktéři na půl tuny dehtu, opravy a údržba pak spolkly další množství. Dehet byl klíčový i pro vytvořený vodotěsných plachet. Vzhledem k existenci desítek až stovek plavidel tak po něm existovala značná poptávka. Převaha severské produkce dehtu navíc potenciálně vysvětluje severský export zaznamenaný právě ve 14. století.

Éra Vikingů se datuje zhruba od roku 750 do roku 1050, ačkoliv Seveřané samozřejmě existovali a plavili se po mořích i před tímto obdobím. Pokud znali dehet již v roce 680 n. l., do něhož je jedna z jam datována, mohly právě kvalitnější, vodě odolnější plavidla napomoct pozdější dominanci Vikingů v námořních plavbách.

Ať už Vikingové v cílové destinaci vyplenili město, anebo (častěji) přepravili zboží, na dlouhá staletí byla jejich převaha na moři nepopiratelná. Stále však nicméně platí, že Henniova teze je zatím postavena na poměrně omezeném a geograficky nevelkém vzorku. Vikinská produkce dehtu sice dává smysl, bez další analýzy potenciálních dehtových jam ji však zatím nelze prozatím brát jako samozřejmou skutečnost. Jako obvykle tak platí, že potřeba bude více výzkumu.

Henniova práce byla publikována v časopise Antiquity.