Moderní člověk se poprvé vydal ze své domoviny, Afrického kontinentu, před necelými 100 tisíci let. I když připustíme, že různé lidské populace mohly "vystrkovat růžky" na Blízký východ nebo Arabský poloostrov už dříve, stáří našeho druhu nepřesahuje 200 až 300 tisíc let. Komu ale potom mohou patřit takřka milion let staré nástroje nalezené na Filipínách? Zdá se, že antropologové narazili na stopu dalšího překvapivě vyspělého lidského "bratrance".

Člověk nemusí být botanik, aby věděl, že se určité květiny ve váze nesnesou, zatímco jiné vydrží čerstvé i několik dní. Za celým jevem nestojí žádné mystické sympatie, ale chemické látky, které rostliny vypouští do vody. V přírodě by podobné interakce mohly hrát ještě důležitější roli. Rostliny zde mohou vést své drobné "války" dlouhá léta, půdu si pomalu přizpůsobovat, zlepšovat či snižovat její příhodnost pro jiné rostlinné skupiny a zvát si na pomoc symbiotické spojence ve formě hub, bakterií a půdních mikroorganismů. Řídí se ale celé toto zápolení nějakými pravidly?

Řídce roztroušené polynéské ostrovy skrývají nejedno tajemství. Jedním z nich je otázka, kdo tato zrníčka pevniny rozhozená v tisícikilometrových vzdálenostech uprostřed největšího oceánu světa vlastně osídlil.

Atlantida a další mýtické civilizace, které měly bezprostředně předcházet tu naší, jsou už trochu pasé. Stále sice představují vydatný zdroj námětů pro filmaře a spisovatele, ale jejich existenci na technologické úrovni, která by se blížila té dnešní, můžeme prakticky vyloučit. Musely by se zkrátka projevit – když ne v archeologickém materiálu, tak alespoň prostřednictvím svých vlivů na klima, přirozené ekosystémy nebo koloběhy různých látek v prostředí. Mohly však na Zemi vytvořit vyspělou civilizaci před desítkami či stovkami milionů let jiné druhy?

Politické trendy ve vyspělém světě vykazují v posledních letech neoddiskutovatelný obrat k autoritářství, respektive poptávku po silném vůdci, který konečně udělá "pořádek". K vůdčím osobnostem přitom nejčastěji tíhnou lidé, kteří mají zvýšenou míru odporu a znechucení. Je jedno, zda vůči fekáliím, vředům nebo třeba i sexu.

Jak nás učí pohádka o Červené Karkulce, když zvíře spolkne svou kořist, ještě nemusí mít vyhráno. Pravda, velcí dravci mají ve zvyku svou kořist před pozřením roztrhat. Po zásahu dřevorubce by tak zřejmě Karkulka nevyšla ven z vlčích útrob v původním stavu. U jiných predátorů by ale mohla mít daleko větší štěstí. Vyprávět by mohly hlavně žáby, z jejichž trávicího traktu nezřídka uniknou různé larvy, brouci, ale i malí hadi. O moc lépe na tom al nejsou ani ryby, nebo dokonce ptáci, jejichž trávicím traktem mohou beze skvrnky projít nestrávení plži. I v takovém případě by ale hrdinka dětské pohádky mohla jen tiše závidět pravému přeborníku v přežívání zdánlivě ztracených situací – brouku prskavci.