Před zkonstruováním moderních teleskopů a vysláním dálkově řízených sond si lidé představovali Venuši jako rajskou planetu. Snad kvůli své jmenovkyni, římské bohyni krásy a lásky, měla Venuše hostit bujné pralesy, pravěká monstra a mírumilovné obyvatelstvo. Když se v průběhu 20. století začaly hromadit pochyby, zprvu jim široká veřejnost nepřikládala velkou váhu. Detailní průzkum s využitím dálkově řízených sond v šedesátých letech ovšem vyřkl finální ortel – Venuše je spíše peklem než rájem. Přesto si je Zemi v něčem podobná.

Škvory obvykle bereme za obyčejný, možná trochu otravný, hmyz. Vzrušit nás na nich obvykle dokáže jen hemživá mrštnost, se kterou po odhalení zaplují do nejbližší štěrbiny, a s tím spojené historky o zalézání do uší. Anglický název škvorů, earwig, dokonce můžeme ze staré angličtiny přeložit jako "ušní brouci". Škvoři přitom do uší nezalézají o nic častěji než jakýkoli jiný hmyz a nějaké propichování bubínku klíšťkami na zadečku je holý nesmysl. Tvrdé tvarované štěty slouží škvorům při páření, lovu, nebo obraně. Jazykovědci proto soudí, že známá povídačka vznikla mezi prostým lidem až druhotně a původně dalo název "ušním broukům" něco docela jiného – jejich křídla.

Mezi různými druhy katastrof spadají sopečné výbuchy mezi ty nebezpečnější. Jak výmluvně dokazují třeba starověké Pompeje, i docela běžné erupce mohou pod přívalem lávy a popela pohřbít celá města. V posledních letech upoutaly pozornost veřejnosti takzvané supervulkány – sopky, které dokáží při jediné erupci vychrlit přes tisíc krychlových kilometrů materiálu. Navzdory jejich ničivé síle jsou ale výbuchy takovýchto sopek extrémně vzácné. O něco menší erupce, které bychom ale stále mohli zařadit do škatulky "kataklyzmatické", však nastávají daleko častěji. Co o nich vlastně víme a dokážeme je alespoň do určité míry předvídat?

Amelie Earhartová patří mezi největší ikony letectví. Tato rodačka z amerického Kansasu byla jednou z prvních letkyň, jako první žena přeletěla Atlantik a stala se tak symbolem zlatých meziválečných let. Do historie se však nejvýrazněji zapsala něčím jiným - svým záhadným zmizením kdesi uprostřed Tichého oceánu. Forenzní antropologové záhadu zřejmě rozluštili. 

"Polámal se mraveneček, ví to celá obora, o půlnoci zavolali mravenčího doktora…" Známou říkanku o poraněném hmyzím pracantovi slyšel v dětství snad každý. Málokdo by ale v dospělosti považoval její příběh za něco víc než pohádku. O to víc zaujme nejnovější objev, že si mravenci nejen pomáhají při zranění, ale dokonce se i vzájemně léčí.

Před několika dny jsme na Neddu psali, že dávným vodním obratlovcům mohl pomoci na souš Měsíc, respektive výrazné přílivy a odlivy v období devonu. Z hlediska evoluce celého pozemského ekosystému bylo ale ještě důležitější osídlení souše vyššími rostlinami. A zdá se, že to bylo mnohem dřív, než naznačují roztroušení zkameněliny.