Otázka, jak vlastně vypadají božstva, nedává věřícím spát odnepaměti. Zatímco některá náboženství specifikují vzhled bohů, bohyň a dalších nadpřirozených entit do nejmenších detailů, v našem kulturním okruhu nejrozšířenější křesťanství je o poznání skoupější. Některé jeho směry si dokonce zobrazování Boha, podobně jako židovství nebo islám, zapověděly docela. A co vlastně říkají představy Boha o lidech samotných? Těmto problémům se nedávno podívala na zoubek trojice amerických experimentálních psychologů.

Někteří živočichové naspí za den mnoho hodin, jiní pouze několik desítek minut. Prakticky všichni savci ale během spánku střídají dvě odlišné fáze mozkové aktivity. Kratší epizody REM spánku charakteristického rychlými pohyby očí (anglicky rapid eye movements, podle čehož dostal tento typ spánku i svůj název) střídají delší periody hlubšího NREM spánku vyznačujícího se tlumenější aktivitou centrální části nervové soustavy.  Jen menšina savců REM fázi zcela vynechává. Podobnou výjimkou jsou třeba kytovci, u kterých se v průběhu evoluce vyvinula schopnost "spát jen na půl mozku". Nejnovější výsledky od ploutvonožců potom ukazují, že lachtani došli zhruba na půl cesty mezi suchozemskými a vodními savci.

Jedovaté žáby pralesničky jsou ikonickými představiteli organismů s výstražným zbarvením. Jejich pestré neonové barvy už dopředu signalizují, že pozření žáby nebude jen tak. Případní dravci, pokud otravu přežijí, si díky němu mohou rychle, snadno a trvale zafixovat, jakým odstínům či vzorům se příště vyhnout. Pralesničky umí ještě víc - nejenže svým zbarvením straší, ale v tu pravou chvíli ho mohou použít i jako účinné maskování.

O globálních změnách klimatu většinou slýcháme v čistě negativních souvislostech. Samozřejmě pravda, že rizika plynoucí z dalekosáhlých změn teplot a srážek, výkyvů počasí i transformací celých ekosystémů můžeme jen těžko popřít. Jako každé změny ale mají i tyto transformace kladné a záporné stránky. Jednu z těch světlejších nedávno zdokumentovali kanadští, čínští a britští vědci ve vědeckém žurnálu Scientific Reports. S nasazením sofistikovaných počítačových modelů zjistili, že se zemědělské oblasti mohou do konce století rozšířit směrem na sever až o 1200 kilometrů. Než ale sebereme motyky a vydáme se na Sibiř, měli bychom zmínit i několik háčků, které tato zpráva skrývá.

Málokterá země má s obřími mloky tak intimní pouto, jako Česká republika. Válka s mloky se stala jedním z nejznámějších děl Karla Čapka, velemlokům čínským je věnován celý pavilón v pražské ZOO a příslušník stejného druhu darovaný Čínskou lidovou republikou desítky let přežíval v chovech Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. O to podstatnější jsou pro nás výsledky nejnovějšího mezinárodního výzkumu zaměřeného velemloky čínské. Podle něj se tento kdysi běžný druh dostal v divoké přírodě na hranu vymření. Člověk, zdá se, pomalu provádí válku s mloky v opačném gardu.

To, že dinosauři nevymřeli, dnes ví každé malé dítě. Pravda, už se nesetkáme s takovými obry, jako byli Tyrannosaurus rex nebo Diplodocus. S dominancí obřích plazů ve všech suchozemských ekosystémech už to také není tak růžové, jako bývávalo. Jedna linie dinosaurů však vymírání na konci druhohor přežila a my se s jejími potomky setkáváme dodnes. Jde samozřejmě o ptáky. Konkrétní evoluční cesta, na které se z dvounohých teropodních dinosaurů stali drobní, obratní a aktivně létající ptáci, ale pořád skrývá řadu tajemství. Jedním z nich je, jak a kdy se vyvinul zobák a další typické rysy ptačí lebky.