Přechod organismů na souš bývá právem považován za velký milník evoluce. Ať už se jednalo o rostliny, houby, nebo třeba členovce, teprve s jejich přechodem na pevnou zem vznikl globální ekosystém ve své dnešní podobě. Lidskou pozornost vždy nejvíce přitahovaly osudy svaloploutvých ryb, které v prvohorách daly základ pozemským čtyřnožcům, a stály tak i na počátku naší evoluce. Záhadou ovšem stále zůstává, co vlastně naše dávné předky na pevnou zem přivedlo. Jednalo se o náhodu, byli tam vytlačeni, nebo za celým přechodem stály nějaké dosud neznámé vlivy?

Migrační trasy moderních velryb můžeme sledovat pomocí dálkového snímkování, lokátorů a dalších technických vymožeností. Ani ty nejlepší "hračky" nám ale neřeknou o chování velryb všechno. Zcela nepoužitelné jsou potom při studiu vymřelých kytovců. Otázky, zda migrovaly už nejstarší třetihorní velryby, kudy jejich trasy mohly vést, nebo jaké faktory prostředí migraci ovlivňovaly, proto donedávna zůstávaly záhadou. Jak se ale nově ukazuje, takřka dokonalý záznamník o pohybech dávných kytovců možná zachovali svijonožci přisedlí na jejich tělech.

Odpověď na otázku, proč v posledních dvou staletích roste lidská populace raketovým tempem, není překvapivá. Poděkovat můžeme především technologickému pokroku, medicíně a moderním zemědělským metodám. Jinými slovy výdobytkům moderní společnosti, která vyrostla na základech průmyslové revoluce. Proč ale lidská populace v předcházejících staletích rostla tak pomalu? 

Není žádných pochyb, že dlouhý zárodečný vývoj placentálních savců představuje jeden z největších evolučních vynálezů. Zatímco se naši nejbližší příbuzní, vačnatci, musí spokojit s několika málo dny zárodečného vývoje, zárodky placentálů v děloze matky pomalu dozrávají i celé měsíce. Zárodečný vývoj charakteristický tvorbou sofistikované placenty a intenzivní výměnou látek mezi matkou a plodem, který se vyskytuje jen u placentálních savců, dokonce dal celé skupině jméno. Jak se ale dlouhé těhotenství vlastně vyvinulo? Studie zárodečného vývoje u vačnatců naznačuje, že na počátku všeho mohla být agresivní reakce matky na vajíčko – zánět.

Vynález aktivního letu otevřel dávným hmyzím zástupcům cestu k ovládnutí světa. Okřídlení členovci už v prvohorách vyvinuli moderní ekologické strategie, obsadili pustá prostředí a spolu s dalšími průkopníky dali základ suchozemským ekosystémům, jak je známe dnes. Dokonce i zářné úspěchy dalších aktivně létajících skupin – pterosaurů, ptáků a netopýrů – které přišly o několik set milionů let později, ve srovnání s hmyzem povážlivě blednou. O to víc proto překvapí fakt, že na tu nejzákladnější otázku odpověď pořád neznáme. Jak se vyvinula hmyzí křídla?

Austrálie je přinejmenším od křídového období, kdy se kompletně izolovala od ostatních kontinentů, světem sama pro sebe. Nikde jinde nepřevládli jakožto dominantní skupina savců vačnatci. Někteří z nich se za posledních sto milionů let vyvinuli do nejbizarnějších forem. Další, například vakovlci, vakokrti nebo vakoveverky, naopak nezávisle dosáhli velmi podobného vzhledu a chování jako jejich jejich placentální "bratranci" ve zbytku světa. Narazíme zde ale i na ještě podivnější ptakořitné savce zahrnující ptakopysky či ježury a mnoho dalších specifických evolučních linií.