Mars se krátce po svém vzniku podobal Zemi jako vejce vejci. Pravda, jeho oceány nikdy nepokrývaly většinu povrchu, ale v zásadě měl stejné šance na vznik a uchycení života jako naše domovská planeta. Problémy přišly až později. Nejprve zaniklo jeho magnetické pole. Mezitím začala marsovská atmosféra včetně vodní páry masivně unikat do vesmíru. Na obou jevech se nejspíš podepsala malá velikost a nízká přitažlivost rudé planety. Mohl tyto nepříznivé změny ustát místní život, pokud se na Marsu vyvinul nebo sem doputoval ze Země? Podle dvojice amerických astrobiologů je to celkem pravděpodobné.

Před zhruba 540 miliony let prošel život na naší planetě zásadním zlomem. Jako mávnutím kouzelného proutku se v období kambria mezi zkamenělinami začínají objevovat první bezobratlí i nejdávnější předkové obratlovců. 

Cyprinodon diabolis, drobná rybka z příbuzenstva halančíků, je jedním z nejpodivuhodnějších obratlovců na Zemi. Leccos napoví už místo jejího výskytu – Údolí smrti na jihozápadě Spojených států. Komu by nestačilo, že tento vodní obratlovec obývá jedno z nejsušších a nejteplejších míst na Zemi, pro toho má "ďábelský halančík" ještě větší překvapení. 

Paleontologové každou chvíli zdokumentují nový druh vymřelých organismů. Ne všechny ale vzbudí stejnou pozornost. Většinou máme tendenci považovat za zajímavější zástupce prastarých, dávno vymřelých skupin – rybovité bestie, obří členovce nebo třeba dinosaury. Občas se ale objeví opravdová bizarnost z časů sotva minulých. 

Snad ani nejde vymyslet věc obyčejnější a nudnější než zívání. Proč by se jím proboha měl někdo zabývat? Možná už proto, že zívají téměř všichni obratlovci, od ryb po člověka. Zřejmě tedy půjde o věc velmi důležitou, nebo alespoň související se samotnými základy hlavních tělních funkcí. Přesto je jeho účel pořád trochu záhadou. 

Jedno z učebnicových mouder praví, že všichni mnohobuněční živočichové potřebují k životu kyslík. Některým stačí zlomek jeho normální povrchové koncentrace. Další bez něj dokáží přežít dlouhou dobu. Některé odolná stádia živočichů mohou v bezkyslíkatém prostředí vyčkávat mnoho let. Drobní obyvatelé bezkyslíkatých usazenin a střevní parazité se s tímto životodárným plynem po většinu svého života vůbec nestřetnou.