Současné připomínání historické mise Apolla 11 častokrát doprovází nářky nad tím, že se člověk od roku 1972 na povrch Měsíce stále nevrátil. Není to mnohdy stoprocentní pravda - automatické sondy vyrobené lidskou rukou přistávají na Měsíci stále. Je ale pravdou, že bota astronautova má zatím smůlu. V minulosti se však objevilo hned několik významných nápadů, jak na Apollo navázat. Žádný z nich nakonec nevyšel - ale právě to nejlépe ilustruje, proč je trvalejší návrat na Měsíc velmi náročný podnik! 

Vědec a popularizátor Carl Sagan byl zřejmě prvním, kdo vynesl na světlo světa ideu teraformace Marsu. Skoro půl století po jeho nápadu však Mars není o nic blíže Zemi, než byl v roce 1971, kdy Sagan publikoval svou studii řešící možnosti zahuštění marťanské atmosféry. Ačkoliv je Mars stále častějším předmětem debat kolem robotického průzkumu i pilotovaných misí - a Elon Musk proslavil ideu vybudování permanentní základny - přeměna celého Marsu na svět podobný Zemi se zdá být tím náročnější, čím více o ní uvažujeme.

Svět si bude v noci ze soboty na neděli připomínat padesáté výročí historického prvního pilotovaného přistání na Měsíci. Konspirační teoretikové zmíní, proč posádka na Měsíc nikdy neletěla, a přesto tu objevila mimozemšťany, nadšenci do kosmonautiky zase uroní slzu nad skutečností, že poslední lidská mise k Měsíci přistála v roce 1972. Apollo 11 působí - i přes přísliby budoucích let kosmonautiky - jako vzpomínka na zašlou slávu a prestiž letů do vesmíru. Skutečnost však nemůže být odlišnější.

Nic netrvá věčně, ani půda pod vašima nohama. Ostrov Zalzala Koh se v Arabském moři objevil teprve před šesti lety po velmi intenzivním zemětřesení, které si s sebou vzalo mnoho životů. Podle satelitních záběrů NASA se nyní ostrov opět vrátil pod vodní hladinou. Jde o přirozený proces dočasných ostrovů, které vznikají díky pohybu tektonických desek.

Po spolknutí kyanidu či vdechnutí většího množství oxidu uhelnatého by se nám pěkně znepříjemnil život, protože obě látky jsou prudce jedovaté. Kyanid i oxid uhelnatý se však nacházely na meteoritech, které bombardovaly Zemi před vznikem života, a to jako sloučeniny vázané železem. Podle biochemičky Karen Smithové tyto jinak nebezpečné látky mohly přispět atomy uhlíku a dusíku ke vzniku života na naší planetě.

Snímky katedrály Notre-Dame v plamenech zasáhly celý svět. Krása mizející pod šlehajícími plameny. Hořící katedrála jako obraz oteplující se planety. V té zkáze však vysvitla naděje. Včely, chované v chrámu, se do jedné zachránily. Odolaly požáru, který měnil dřevo na uhel a pevný kov v horoucí lávu. Hospodaření člověka by však včely už dlouho přežít nemusely.