Apollo 11 přeskočilo historii o víc než půl století

- Vesmír autor: Ladislav Loukota

Svět si bude v noci ze soboty na neděli připomínat padesáté výročí historického prvního pilotovaného přistání na Měsíci. Konspirační teoretikové zmíní, proč posádka na Měsíc nikdy neletěla, a přesto tu objevila mimozemšťany, nadšenci do kosmonautiky zase uroní slzu nad skutečností, že poslední lidská mise k Měsíci přistála v roce 1972. Apollo 11 působí - i přes přísliby budoucích let kosmonautiky - jako vzpomínka na zašlou slávu a prestiž letů do vesmíru. Skutečnost však nemůže být odlišnější.

Edwin Eugene Aldrin na povrchu Měsíce

Edwin Eugene Aldrin na povrchu Měsíce,zdroj: Profimedia.cz

Přemíra lunárních vzorků, geologických zjištění, zjištění z evoluce jiného kosmického tělesa i unikátní aeronautický milník - program Apollo přinesl celou řadu objektivních nových zjištění vědeckého rázu. Mnohé vzorky lunární půdy vydávají svá tajemství dodnes. Teprve nedávno například nová studie s využitím metod, které nebyly v 60. a 70. letech k dispozici, přeměřila množství vody uzamknuté do povrchu Měsíce.

I nejnovější program Artemis, kterým by NASA (možná) chtěla do roku 2024 znovu přistát na Měsíci, nezapře podobnost v tom, jaký byl design původních letů Apolla. Je toho mnoho, co nám Apollo přineslo a stále přináší.

Při prvním pohledu na další vývoj kosmonautiky by se však mohlo zdát, že Apollo 11 bylo také jakýmsi vrcholem, z něhož už následoval jen sešup dolů. Od roku 1972 lidská bytost na Měsíci znovu nestanula. Pilotované lety vlastně vůbec neopustily nízkou oběžnou dráhu. Východ se zaměřil na budování orbitálních stanic (často s druhotným vojenským cílem), Západ na vývoj znovupoužitelných kosmických raketoplánů (otevřeně vyvíjeným i pro vojenské letectvo), až je po konci studené války napadlo obojí spojit dohromady do Mezinárodní vesmírné stanice (tentokrát již mírově).

Téže stanice, kterou dnes USA plánuje do pěti let zrušit, anebo přenechat soukromníkům. Téže stanice, k níž dnes americké posádky od vyřazení raketoplánů létají na palubě ruských lodí Sojuz. Stejných, které ve své prapůvodní verzi do kosmu poprvé vystartovaly dva roky před Apollem 11. Sojuz 1 měl svou vlastní premiéru v roce 1967.

Soukromníci leccos změní

Budoucí léta a příchod soukromníků nyní plánují leccos z toho změnit. Jména jako SpaceX, Blue Origin, ale i bující ambice Číny a Indie možná už za dekádu dramaticky promění vzhled a podobu využívání kosmického prostoru. Pokud vyjdou všechny nynější plány alespoň poloviční rychlostí, v roce 2030 by na Měsíc měli létat posádky na palubě Muskových lodí Starship, NASA by tu měla budovat (možná spolu s ESA) povrchovou, orbitální anebo obě základny. Astronauti by se tu mohli potkávat nejen s Rusy, ale i s posádkami čínských misí. To celé po dobu existence orbitálního hotelu a možná i první mise k Marsu.

Zdali se takové smělé vize v tomto rámci naplní, dnes samozřejmě nevíme. I kdyby se ale naplnila jenom polovina z nich, čekala by nás nejdramatičtější dekáda kosmonautky od 80. let. Při vzpomínce na Apollo 11 však nynější plány dostávají jistou trpkou příchuť čehosi, co tu už dávno mělo být. Čehosi, co mohly doslova mít již generace našich dědů.

Půlstoletí pauzy v dobývání kosmických hloubek přivedlo nejednoho pamětníka, nadšence i inženýra do hluboké deprese. Neplatí to jenom metaforicky - řadu dnešních soukromých společností včetně již zmíněných založili právě inženýři NASA, kterým se tempo vládního programu zdálo být příliš pomalé.

Proto bude možná poněkud překvapivé zasadit si Apollo 11 do jeho skutečného historického kontextu. Teprve poté možná seznáme, že na žádné půlstoletí pauzy nedošlo. To jenom Apollo 11 prorocky překonalo tempo dějin právě o oněch padesát let.

Politika, armáda a komerce

Přistáním Apolla 11 zejména vyvrcholil závod o Měsíc mezi Spojenými státy a Sovětským svazem, který o sedm let dříve ve svém slavném projevu "vyhlásil" americký prezident John Fitzgerald Kennedy. I přes impresivní úspěch však zůstává smutný fakt, že enormní výdaje na program Apollo nebyly motivovány praktickými myšlenkami o využití kosmických letů (jako dnes), dokonce je nemotivoval ani čistý hlad po vědeckém poznání.

Apollo bylo především politickou misí. Posádky rozhodně zjistily důležitá fakta o Měsíci, jak již bylo zmíněno - miliony lidí po celém světě však přistání Apolla 11 nepozorovaly kvůli tomu, aby by Neil Armstrong v přímém přenosu vykládal geologické teorie o vzniku Měsíce. Pozorovali jej pro onen "velký krok", který před zraky světa učiní americký astronaut.

Program Apollo vyšel během desetileté existence americký rozpočet na 2,5 procent HDP. To je enormní suma na to, aby se na Měsíc podívalo dvanáct mužů. Existoval sice bezpočet nápadů, jak hardware a postupy Apolla využít pro další mise - od obletu Venuše, přes let k Marsu až po první návrhy raketoplánu, který také mohl využívat deriváty Saturnu V. Nehledě na recyklaci by se ale další využívání Měsíce a mise ještě hlouběji do sluneční soustavy prodražily ještě víc. Prakticky do 90. let neexistovaly žádné skutečně komerční vize pro využití vesmíru - jenom vědecké a vojenské.

Dnes je situace jiná. Elon Musk odhaduje, že i vývoj jeho lodi Starship bude stát do 10 miliard dolarů. Program Apollo stál 25 miliard - ale v době, kdy měl dolar zhruba dvacetinovou hodnotu oproti té dnešní. Chtít, aby po programu Apollo nejenom USA, ale i zbytek světa nastoupily cestu k lunárním základnám a dobývání Marsu, by nebylo jen ekonomicky drahé. Byla by to ekonomická sebevražda, kterou by pro její čistě politické zaměření dříve či později utly měnící se vlády jednající na společenskou poptávku. Apollo 11 ukázalo, že lety lidí k Měsíci jsou možné. Ale teprve nyní zjišťujeme, proč na Měsíc doopravdy a udržitelně létat.

Teď je na řadě výzkum

Není ani pravda, že se roky po Apollu nesly jenom v duchu pomyslných kroků nazpět. Ano, pilotované mise ustrnuly na pozemské oběžné dráze. Zde se však začaly dít výzkumy, které kontumačně porážejí i program Apollo - a to byť možná přinášejí méně půvabná zjištění.

Výzkum vlivu mikrogravitace na DNA, výzkum pěstování plodin, pozorování Země i vzdálených galaxií. Na to vše je třeba trvalá přítomnost lidí na společné základně. Letos v listopadu uplyne fantastických 19 let toho, co lidé trvale (byť jeden po druhém) obývají Mezinárodní vesmírnou stanic! Skoro dvě dekády podobného osídlení kosmické stanice byly v době přistání Apolla 11, kdy mise do kosmu startovaly maximálně na dva týdny, podobným "nedosažitelným" milníkem.

V neposlední řadě je tu navíc krom pilotované kosmonautiky i kosmonautika nepilotovaná. V éře, kdy Orel se dvěma astronauty přistál v Moři klidu, byly sondy stále značně poruchové a nespolehlivé. Vizionáři sci-fi si proto představovali, že budoucí mise ke vzdáleným planetám vždy budou muset být vedeny lidmi. A. C. Clarke ve své knize 2001: Vesmírná odysea, vydané rok před přistáním Apolla 11, popisuje první lidskou misi k Jupiteru. O něčem podobném si můžeme nechat jen zdát.

Clarke však zároveň očekával, že jeho mise Discovery 1 bude obecně prvním okamžikem, kdy člověk k Jupiteru vyšle své (pilotované či nepilotované) zařízení. V tomto ohledu jsme naděje 60. let dalece překonali - první automatickou sondou u Jupitera byl Pioneer 10 v roce 1973. Namísto toho, abychom Jupiteru dosáhli v 5500 tun mohutné pilotované lodi z vědeckofantastických misí, jsme jej dosáhli díky dvoumetrákové sondě o tři dekády "dříve".

Příliš velký krok pro lidstvo

NASA schválila design Pioneeru 10 jenom rok po vydání Clarkeovy knihy - pár měsíců před přistáním Apolla 11, skoro jako předzvěst skutečné majoritní podoby kosmonautiky zítřka. Od Apolla 11 lidské sondy překonaly hranici Pluta i vlétly do meziplanetárního prostoru. Přistály na Venuši, Marsu i Titanu, prolétávají v těsné blízkosti Jupitera, Saturnu či Slunce. Zaznamenaly při tom stohy vědeckých dat o vzniku a stavu sluneční soustavy, aniž by při tom udělaly byť jen jednu politickou deklaraci, nezasadily skoro žádnou státní vlajku anebo měly sekundární vojenský účel.

Dnes se pomalu zvažují první mise sond k exoplanetám u jiných hvězd. Robotika obecně bude hrát nejspíše zásadní roli i při pilotovaných misích. Například ESA již roky plánuje vyslat na Měsíc roboty, kteří by pro lidi vybudovali základnu. Dokonce ani přistání první stupňů raket Falcon 9 nebo vyvíjené lodi Starship by nebylo bez moderních počítačů představitelné. Je to ale právě tohle přistávání, co lety do kosmu v režii SpaceX čtyřnásobně zlevnilo. Právě tohle je skutečný skok kupředu, který přibližuje lidstvo kosmickému prostoru.

Je tak nakonec ironické, že dnes již misi Apolla 11 vnímáme jako moderní mýtus. Je to snad přirozená tendence lidského bytí, učinit postupem času z velkých událostí ještě větší příběhy – takové, které si mnozí interpretují různě. Ve své době však bylo Apollo 11 zkrátka o příliš velkým krokem učiněný za příliš velkou cenu na to, aby Neila Armstronga a Buzze Aldrina udržitelně opravdu mohlo následovat celé lidstvo.

Pokud tak máte potřebu vnímat Apollo 11 nějakou romantickou perspektivou, nevnímejte jej s nádechem nostalgie nebo smutku po ztracených ambicích - vnímejte jej jako proroctví o tom, co nás teprve čeká.

Tagy: NASA zahraničí Spojené státy cesta do vesmíru Vesmír Apollo 11 věda a technika výročí a oslavy dobývání vesmíru dějiny a fakta věda a poznání Přistání na Měsíci