Články s tagem: Věda

Ve čtvrtém dílu mikroseriálu o černých dírách přichází po vysvětlení jejich původu a základním rozdělení na řadu jejich vnitřní struktura. A také poodhalení toho, co se děje v těsné blízkosti černých děr, včetně záhady, co se stane s objekty, které do ní padají. 

Většina úniků ropných produktů do vody je jak neplánovaná, tak rovněž zničující pro ekosystém. Stačí vzpomenout na fatální únik ropy do Mexického zálivu z plošiny Deepwater Horizon v roce 2010. Nejnovější pokus proto zní jako paradox – kanadští vědci totiž v Ontariu cíleně znečišťují místní jezero s cílem lépe porozumět tomu, jak se ropné skvrny šíří panenskými vodami.  

Příští rok oslavíme půlstoletí od prvního přistání lidí na Měsíci. Za celé uplynulé období se lidské bytosti nikdy nevydaly dále do kosmického prostoru, byť alespoň naše sondy ano. Jedním z problémů na cestě do kosmických dálav je i neefektivita běžného chemického pohonu. Konceptů na účinnější fyzikální pohon existuje celá řada, naposledy jím byl i kontroverzní (a nejspíše vyvrácený) EM Drive. Zatím je ale jenom málo z nich v reálu testováno. Novým, potenciálně revolučním typem pohonu se pochlubil i člověk, který změnil pohled na lidskou misi k Rudé planetě. Problém je, že prozatím opět nevíme, zdali by jeho teoretický vynález mohl fungovat.  

Zní to skoro jako příběh ze sci-fi románu - sluneční soustavou prolétne neznámé těleso, astronomové jej bedlivě pozorují a identifikují jako přirozený objekt. Původně se odborníci domnívali, že jde o kometu, poté o asteroid. Jenže pak těleso na své únikové dráze najednou záhadně zrychlilo! Možná jste si i vy podobných titulků v posledním týdnu všimli - tím spíše překvapí, že zrychlení Oumuamua je nejen pravdivé, ale také zcela přirozené. S definitivní platností nám totiž potvrdilo, že Oumuamua byla přece jenom vyhaslou kometou.

Běžné buňky "překovatelné" do kterékoliv jiné buňky našeho těla – právě to slibuje nový výzkum Stanfordské univerzity. Přišel totiž na to, jak v jediném kroku přeprogramovat lidské krevní buňky na neurony. Možná se vzpomenete, že něco podobného se očekávalo také od kmenových buněk – v čem je tedy novinka odlišná?

Na první pohled se to zdá takřka paradoxní. Paprskoploutvé ryby, které zahrnují tak různorodé tvory, jako jsou jeseteři, kapři a mečouni, už od konce prvohor kralují slaným i sladkým vodám. Přesto si ale pro sebe dokázaly jen málokdy "uzurpovat" role největších mořských tvorů – ať už vrcholových predátorů, nebo planktonožravých obrů typu dnešních kosticovitých velryb. Místo nich bychom se v těchto rolích mohli setkat s obřími parybami, plazy, savci, nebo dokonce hlavonožci. Brání snad něco paprskoploutvým rybám v evolučním "rozletu"? A jak do toho zapadají fosilie druhohorního paprskoploutvého obra Leedsichthys problematicus?