Každý, kdo někdy pozoroval motýly, jak svými dlouhými sosáky vysávají nektar z hloubi květů, se nad touto jejich zvláštní strategií musel pozastavit. Jak mohl podobný zdánlivě překombinovaný způsob obživy vůbec vzniknout? Nejde ani tak o samotné zástupce hmyzu, jejichž srolovaný sosák může dosahovat až několikanásobku délky těla, nebo květy, jejichž kalichy jsou hluboké i desítky centimetrů. Nejpozoruhodnější je koevoluce těchto dvou kreativně soupeřících stran, která vede k tomu, že ústní ústrojí konkrétního druhu motýla přesně zapadá do květů třeba jen jediného druhu rostliny. 

Existují další světy vhodné pro život i někde "tam venku"? Podobně se možná při pohledu na noční oblohu alespoň jednou ptala většina z nás. Astronomové ale na otázku navazují a ptají se: Pokud ano, za jakých podmínek – kde je máme hledat a byli bychom vůbec schopni takové planety zachytit? Nedávná konference The Astrophysics of Planetary Habitability se zabývala právě těmito tématy. Jaké odpovědi i nové otázky nám přinesla?

Příběh Howarda Cartera, britského egyptologa a objevitele Tutanchamonovy hrobky, obletěl svět. Inspiroval celé generace egyptologů a zásadním dílem přispěl ke zviditelnění do té doby poněkud obskurního oboru. Stejně tak dal vzniknout romantickým představám o božských faraonech, jejich kletbách a vraždících mumiích, které se staly nedílnou součástí literární a filmové kultury. Rozhodně ale neplatí, že by se okolo místa faraonova posledního odpočinku určité záhady nenašly. Můžeme si jen domýšlet, jak překvapený musel Carter být, když na boku mumie z doby bronzové našel prvotřídní železnou dýku…

V přírodě můžeme nalézt řadu "přebujelých" orgánů, které na první pohled nikterak nepomáhají svým nositelům k přežití. Parohy jelenovitých sudokopytníků, masivní rohy brouků i ocasy pávů se vyvinuly působením pohlavního výběru. Všechny tyto ozdoby ale blednou před spermiemi octomilek, které mohou u některých druhů dosahovat až několikanásobku délky těla drobné mušky.

Často můžeme zaslechnout, že lidská evoluce v podstatě skončila. Ne, že by se lidé nemohli svému prostředí nadále přizpůsobovat, ale už to nemají zapotřebí. Lidská kultura spojená s takovými vymoženostmi jako je bydlení, odívání, sociální péče a pokročilé zdravotnictví podle těchto názorů odsunula evoluci na druhou kolej.

"Modrá je dobrá" za řady okolností, ale rozhodně ne při migréně. Tak by šlo ve stručnosti shrnout výsledky nejnovějšího výzkumu amerických a izraelských lékařů. Právě modré světlo podle nich příznaky migrény zhoršuje nejvíc. Skoro stejně na tom je ale i červené a žluté záření. O něco lepší je bílé světlo, ale překvapivě příznivé účinky má hlavně záření zelené barvy. Že už jste podobné doporučení slyšeli, nebo dokonce vyzkoušeli na vlastní kůži?