Ačkoliv se kosmonautika v posledních dvou letech znovu nadechla k pilotovaným misím mimo Zemi, jeden futuristický příslib je jí stále cizí – umělá gravitace. Ani rozměrný design Muskovy lodi BFS ani návrhy stanice NASA obíhající Měsíc s něčím tak přízemním, jako by byla simulovaná přitažlivost, prozatím nepočítají. Umělá gravitace v sobě totiž vzdor jednoduchému principu přináší celou řadu problémů. Nový koncept z dílny NASA se přesto zaměřil na to, jak přitažlivost astronautům dopřát pomocí něčeho, co nápadně připomíná horskou dráhu.

Letos v červnu uběhlo 100 let od fatálního střetnutí Země s tunguzským tělesem, které přeoralo značnou část sibiřských lesů. Doposud v historii to byly asteroidy a komety, co navštěvovaly Zemi - již relativně brzy to však možná budou naopak lidé, kdo se vydá ke vzdáleným kosmickým objektům. V rámci mírných krůčků činěných vstříc éře těžby na asteroidech nyní vznikl první studijní program, který má učit budoucí těžaře, jak dostat z bludných balvanů cenné kovy.

Stejně jako loni, také letošní září se neslo ve znamení aktualizace změn v designu vyvíjeného supernosiče společnosti SpaceX jménem BFR. Letošní update ovšem přeci jenom formulku trochu ozvláštnil – zmiňoval totiž spíše novinky v návrhu lodi BFS, kterou má BFR vynášet, a přinesl i první plán komerční mise. Tou má být oblet Měsíce plánovaný na rok 2023. A nebyl by to Elon Musk, kdyby s pomocí prvního známého lunárního turisty celé oznámení opět nepojalo v duchu velké šou.

Při pohledu ze Země může vesmír působit jako nehybný černý monolit, opak je však pravdou. Například rozsáhlé oblasti naši galaxie se vyznačují dvěma hlavními hvězdnými populacemi. První skupina hvězd je bohatá na prvky, jako je kyslík, hořčík, křemík, síra, vápník a titan. Skupině druhé se těchto prvků dostává povážlivě méně, zato jsou však tyto hvězdy bohatší na železo. Rozdělení obou skupin naznačuje, že obě vznikly v radikálně odlišném kontextu v rámci celé galaxie. Doposud se přesně nevědělo, co by mohlo být jeho příčinou. Objevují se však indicie, že odpověď by mohla tkvět v sáhodlouhém období galaktické 'smrti' a proudění mezihvězdného plynu.

Není černá díra jako černá díra, ukazuje miniseriál Neddu. Jeho pátý díl přináší jejich různé zvláštnosti a typové odlišnosti. Některé jsou opravdu velmi zajímavé a zásadní a dále posunují hranice toho, co je v moderní fyzice v jistém smyslu "bláznivé" nebo "bizarní". 

O to, odkud vesmír vznikl a kam směřuje, se fyzika pře od té chvíle, co se fyzikou vůbec může nazývat. Byť moderní převládající názor mluví o vzniku v singularitě během Velkého třesku, stále éterem létají i nejrůznější alternativní hypotézy. Některé, jako jedna aktuální, se namísto čistého vývoje vesmíru z bodu A do bodu B zaobírají možnosti, že celý kosmos má cyklickou povahu – jeho smrt je vznikem nového vesmíru, jehož následná smrt dá zase život dalšímu vesmíru. Nakolik lze však nejnovější studii lobbující za cykličnost doopravdy věřit?