Poslední žijící samec nosorožce severního bílého jménem Sudán uhynul v pondělí v keňské rezervaci Ol Pejeta. Asi pětačtyřicetiletý nosorožec byl utracen kvůli vážným zdravotním problémům - trápila ho infekce v noze a další potíže. Zvíře patřilo zoologické zahradě ve Dvoře Králové nad Labem. Jeho smrt může znamenat vymření celého druhu, naděje je ve vědě. 

Archaeopteryx je jeden ze symbolů dinosaurů podobných ptákům, přesto jeho letecké schopnosti nebudí příliš důvěru. O tom, zdali slavný archaeopteryx mohl sám létat, anebo jen plachtit, se dlouho vedou spory. Nejnovější práce využívající detailních rentgenových snímků se však staví na stranu toho, že ikonický archeopteryx mohl létat minimálně stejně neohrabaně jako křepelky.

"Polámal se mraveneček, ví to celá obora, o půlnoci zavolali mravenčího doktora…" Známou říkanku o poraněném hmyzím pracantovi slyšel v dětství snad každý. Málokdo by ale v dospělosti považoval její příběh za něco víc než pohádku. O to víc zaujme nejnovější objev, že si mravenci nejen pomáhají při zranění, ale dokonce se i vzájemně léčí.

Přechod organismů na souš bývá právem považován za velký milník evoluce. Ať už se jednalo o rostliny, houby, nebo třeba členovce, teprve s jejich přechodem na pevnou zem vznikl globální ekosystém ve své dnešní podobě. Lidskou pozornost vždy nejvíce přitahovaly osudy svaloploutvých ryb, které v prvohorách daly základ pozemským čtyřnožcům, a stály tak i na počátku naší evoluce. Záhadou ovšem stále zůstává, co vlastně naše dávné předky na pevnou zem přivedlo. Jednalo se o náhodu, byli tam vytlačeni, nebo za celým přechodem stály nějaké dosud neznámé vlivy?

Již podruhé za uplynulý rok vědci vytvořili zárodek bytosti, která zní jako námět ze špatného hororu. Dali vzniknout kříženci člověka a ovce, respektive přesněji chiméry člověka a ovce. Stalo se tak, když se jim dovnitř titěrného ovčího embrya podařilo zanést lidské kmenové buňky. Namísto "chodící ovce" výzkum ve skutečnosti usiluje o pokrok v pěstování náhradních orgánů. Mohlo by se mu tak podařit zachránit miliony životů ročně.

Migrační trasy moderních velryb můžeme sledovat pomocí dálkového snímkování, lokátorů a dalších technických vymožeností. Ani ty nejlepší "hračky" nám ale neřeknou o chování velryb všechno. Zcela nepoužitelné jsou potom při studiu vymřelých kytovců. Otázky, zda migrovaly už nejstarší třetihorní velryby, kudy jejich trasy mohly vést, nebo jaké faktory prostředí migraci ovlivňovaly, proto donedávna zůstávaly záhadou. Jak se ale nově ukazuje, takřka dokonalý záznamník o pohybech dávných kytovců možná zachovali svijonožci přisedlí na jejich tělech.