Zapomeňte na zombie horory, tyto děsivé scénáře běžně odehrávají v říši hmyzu. Mravenci, můry, kobylky, vosy a stovky dalších druhů hmyzu se pravidelně stávají oběťmi smrtícího parazita, který se zmocní jejich těl. Hmyz začne vykazovat podivné chování a následně je usmrcen. Smrtící houba má například potenciál vyhubit celé kolonie mravenců.

Nekonečné téma společenských debat - vyšší inteligence psů, anebo koček - se dočkalo rozhřešení. Alespoň tedy do převahy části mozku obou savců. Odpovědí (alespoň částečně) poskytl dva roky starý výzkum, který zároveň posloužil jako vynikající ilustrace toho, proč je to s mezidruhovým poměřováním inteligence složité. A dokonce i to, proč inteligence není automatickou výhodou. 

Již od 19. století botanici vědí, že listy rostlin mají průduchy – stomata, které obsahují složitou vnitřní síť vzduchových kanálků. Dosud ale nebylo známo, jak tyto kanály uvnitř struktury listů fungují, aby na správná místa přiváděly stálý tok CO2 do každičké buňky plodiny. Nyní však vědci dokázali vysledovat, jak rostliny vytvářejí sítě vzduchových kanálků, které fungují jako plíce rostliny.

Konec klimatických změn sice není nemožný, ale současná situace je stále zoufalejší. Podle nové analýzy se bez okamžité a drastické akce v globálním měřítku může stát oteplování Země do roku 2050 existenční hrozbou pro lidstvo, kterou už nepůjde zvrátit. Pokud v příštích 30 letech nenastolíme potřebná opatření, naše planeta se oteplí o tři stupně Celsia, což povede ke zhroucení lidské civilizace, jak ji známe.

Pro většinu dinosaurů platí, že jejich domnělá podoba vzniká z rekonstrukce části těl několika jedinců. Podobu tří čtvrtin dinosaurů známe jenom z ostatků pěti a méně kusů - a platilo to i pro druh Auroraceratops rugosus, který byl objevem v roce 2005 v poušti Gobi. Jeho podobu paleontologové odhadli na základě jediné objevené lebky. To však již neplatí - nové nálezy totiž mění, co jsme si o tomto druhu mohli jenom domýšlet. Například nově víme, že nehodil po čtyřech, ale po dvou.

Poznatky klasické genetiky to nemají lehké. Sotva se podařilo potlačit "lamarckistické" evoluční představy založené na dědění znaků a zkušeností získaných v průběhu života, začaly se objevovat různé seriózní doklady o výskytu takovýchto jevů v živé přírodě. Zpočátku budily dílem posměch, dílem nedůvěru. Dnes už nicméně můžeme s jistotou prohlásit, že se podobné, epigenetické, jevy v přírodě skutečně uplatňují. Nepředstavují však alternativu darwinovské evoluce, nýbrž spíše její nadstavbu.