Zkusme si představit, že lidstvo náhle vyhyne. Že to je příliš temná vize?

Ruský vpád na Ukrajinu a hrozby Vladimira Putina nám připomněly, že se můžeme zlikvidovat jadernými zbraněmi. Koronavirus nám zase ukázal, jakou metlou se mohou stát buněční cizopasníci. A hrozeb je mnohem víc.

Co by vlastně po nás našli hypotetičtí výzkumníci za miliony let? Odpovědí na tuto otázku se zabývali američtí vědci Roy Plotnick a Karen Royová a výsledky shrnuli ve studii v časopise Science Direct.

Země po lidech

Kdybychom po nějaké pohromě zmizeli ze zemského povrchu, začaly by se věci rychle měnit. Scénář se dá popsat takto:

Přeživší druhy zvířat a rostlin zabírají města. Budovy, cesty, přehrady a další inženýrské stavby by se pomalu rozpadají.

Družice postupně hoří v atmosféře. Množství skleníkových plynů v atmosféře klesá na normální úroveň a během pár tisíc let nastává doba ledová.

Když necháme stranou několik drobných připomínek lidské přítomnosti na Měsíci, za pár tisíc let po nás nezbude jediná viditelná stopa. Těch neviditelných, ale odhalitelných, ovšem bude hodně.

V geologickém záznamu zůstane stopa rychlého oteplení, ke kterému přispěla průmyslová revoluce. Patrná bude i zrychlená eroze povrchových vrstev půdy v důsledku jejich intenzivního obdělávání.

Jak ovšem Roy Plotnick a Karen Royová ve své studii upozorňují, nejpřímější doklady naší civilizace mohou ležet pod zemí ve formě zkamenělin. Důvod je jednoduchý – lidí a hospodářských zvířat je opravdu hodně a vyskytují se skoro všude.

Rozšíření našeho druhu navíc doprovází úbytek druhů jiných, pokles jejich četnosti a zmenšování jimi obývaných oblastí. Většina zkamenělin ze současného období tak může sestávat z lidských, kuřecích, prasečích, kravských a ovčích koster.

Lovci mamutů z dvacátého století

Není pochyb o tom, že člověk přispěl k vymření mamutů, srstnatých nosorožců, obřích amerických lenochodů a dalších zástupců velké fauny poslední doby ledové. Úbytek těchto živočichů spolu s doklady jejich lovu by proto mohl pro budoucí paleontology značit nástup našeho druhu.

Ve skutečnosti ale na řadě míst usazeniny z doby před desetitisíci lety vystupují na povrch. Těžko tak v budoucnu půjdou odlišit od záznamů daleko mladších, a to i těch z dvacátého a jednadvacátého století.

Celá situace je ostatně rozmlžená i dnes. Třeba takoví bizoni, které mezi severoamerickou megafaunu můžeme zařadit bez okolků, bezmála vymřeli až kvůli nadměrnému lovu v devatenáctém století. Byl to stejný fenomén, jako když lovci mamutů lovili obří chobotnatce? Nebo něco veskrze moderního?

Pro eventuální výzkumníky ze vzdálené budoucnosti obě události splynou do jedné.

Dominantním druhem byl… brojler

Udává se, že před 50 000 lety biomasa všech (divokých) zvířat obsahovala asi dvacet megatun (milionů tun) uhlíku. Dnes to je pouhých sedm megatun. Lidská těla a těla hospodářských zvířat přesahují 160 megatun!

Zatímco se tedy celková biomasa divokých druhů snížila o dvě třetiny, biomasa lidí a jejich zdrojů živočišné potravy stoupla o mnoho tisíc procent. Globální udržitelnost stranou, podobná změna je enormní i v globálním měřítku.

Pouze v důsledku tohoto nepoměru většina zkamenělin z naší doby se bude sestávat z pozůstatků hospodářských zvířat a lidí.

Nejstarším lidským společníkem je pes, kterého si naši předkové ochočili před více než 30 000 lety. Většina hospodářských zvířat však není o moc starší než 10 000 let a mnoho z nich má na kontě pouhé stovky roků.

Počet lidí, stejně jako hospodářských zvířat, rostl až do konce sedmnáctého století jen pozvolna. Od nástupu moderního zemědělství, průmyslu a medicíny však naše populace prodělávají exponenciální růst.

Domácích koček je dnes zhruba 500 milionů. Psi, prasata, ovce a krávy čítají mezi 1 až 1,5 miliardou jedinců a masná kuřata – brojleři – dosahují neuvěřitelných 23 miliard jedinců.  

Psí Galapágy

Výrazněji jsou dnes vymřením ohrožení velcí zástupci savců. Dá se proto předpokládat, že badatelé z budoucnosti identifikují nápadný trend zmenšování živočišných druhů v období pokrývajícím existenci naší civilizace.

Zmenšování přežívajících druhů bude mít vliv na to, jaké zkameněliny se zachovají. Bude jich méně, protože menší pozůstatky spíše podléhají rozkladu.

Co se domácích mazlíčků týče, budou nejspíše budoucí badatelé zírat s otevřenou pusou. Zejména některá psí plemena se od sebe liší tolik jako zástupci různých savčích druhů nebo dokonce rodů. Explozi šlechtění psích plemen datovanou k počátku devatenáctého století si tak mohou vyložit jako náhlé rozrůznění psů v mnoho odlišných druhů podobné rozrůznění Darwinových pěnkav na Galapágách.

Poklady na skládkách

Neméně důležitou otázkou je, zda naše civilizace ovlivňuje, kde a zda se zachovají zkameněliny. Odpověď je ano. Současní lidé nevědomky vytvářejí svá prostředí umožňující přeměnu pozůstatků na zkameněliny – hřbitovy, skládky a smetiště.

Stačí zabránit přímému ozáření a velkým výkyvům teplot v důsledku překrytí zeminou, aby se výrazně zvýšila šance organického materiálu na zkamenění. Značnou část lidských ostatků a stále rostoucí množství pozůstatků domácích mazlíčků nalezneme na hřbitovech.

Cílené a rychlé pohřbení zabraňuje přístupu mrchožroutů a napomáhá pomalému bakteriálnímu rozkladu za sníženého množství kyslíku. Těla tak mohou snadno zkamenět.

Skládky a smetiště v důsledku fungují podobně. Samozřejmě na nich (většinou) nenalezneme lidské ostatky, o to víc zde končí hospodářských zvířat.

Doba lidí, vědci nazývaná antropocén, se každopádně bude ve fosilním záznamu vyjímat jako zvláštní, dobře odlišitelné období.