V roce 1906 zahájil astronom a podnikatel Percival Lowell pátrání po planetě X, hypotetickém obřím světě obíhajícím kolem Slunce kdesi za Neptunem. Jeho existenci Lowell odvozoval z nepravidelností, které pozoroval na oběžných drahách plynných obrů Neptunu a Uranu.

Pátrání po planetě vedlo v roce 1930 k objevu Pluta. Tato trpasličí planeta se však nedá pokládat za planetu X.

Pluto i ostatní plutoidy, trpasličí planety sluneční soustavy obíhající za drahou Neptunu, jsou příliš malé na to, aby vyvolaly měřitelný pohyb obřích planet. Proto se začalo předpokládat, že na odchylky v měření může mít vliv zatím neobjevená devátá planeta.

Hypotéza planety X je dnes pokládána za mrtvou. To však zvídavým badatelům nebrání v pátrání po planetách ve vzdálených částech sluneční soustavy. A podle nové studie tam vskutku mohou být, jenže mnohem dál, než Lowell předpokládal.

Na počátku byl kosmický kulečník

Mezinárodní tým astronomů nedávno simuloval nestabilní nebeskou mechaniku mladé sluneční soustavy. Simulace, popisovaná ve vědecké databází arXiv, ukázala možnost, že jedno nebo více těles velikosti planety uvízlo v Oortově oblaku, v místě, kde ještě převládá gravitace Slunce. 

Sluneční soustava a Oortův oblak. Měřítko je v astronomických jednotkách, 1 AU je vzdálenost od Slunce k Zemi, což je zhruba 150 milionů kilometrů. Neformálně se pojem sluneční soustava používá pro označení prostoru k poslední planetě. Většina vědců však sdílí názor, že sluneční soustava sahá až k Oortovu oblaku. Na obrázku vidíte polohu sondy Voyager 1, která v srpnu 2012 vletěla do mezihvězdného prostoru. Dnes je mnohem dál. | zdroj: Profimedia

Oortův oblak, kulovitá oblast ledových objektů na okraji sluneční soustavy se rozprostírá ve vzdálenosti od několika set miliard do několika bilionů kilometrů od naší hvězdy.

Před 4,5 miliardy let, když se sluneční soustava vytvářela, byla neuspořádaným, chaotickým místem vesmíru. Úlomky z rychle chladnoucího protoplanetárního prachového mračna v ní poletovaly jako kulečníkové koule.

Simulace naznačila, že velké kusy úlomků, až o velikosti planety, byly vymrštěny tak daleko, že se dostaly mimo gravitaci Slunce.

Takové potulné planety už byly ve vesmíru pozorovány. A podle autorů studie existuje zhruba 0,5procentní pravděpodobnost, že se jedna z nich mohla zrodit v naší soustavě a skončit v Oortově oblaku, když se vzdalovala od Slunce.

Jako výrazně pravděpodobnější však z kalkulací vědeckého týmu vychází možnost, že planetu podobnou Neptunu z jiné sluneční soustavy zachytila sluneční gravitace a kdesi v Oortově oblaku ji „uvěznila“. Pravděpodobnost této alternativy je 7 procent.

Odhalíme pravdu?

V Oortově oblaku, ze kterého k nám přilétají komety, by se tedy mohl nacházet objekt podobný Lowellem hledané planetě X. Byl by však příliš daleko na to, aby ovlivnil dráhu Neptunu.

Mezi vědci nicméně převládá názor, který odpovídá pravděpodobnostnímu modelu ze zmíněné studie: Oortův oblak je tvořen pouze malými ledovými objekty, které zdaleka nedosahují velikosti planet.

Vzhledem k velikosti a vzdálenosti oblaku se však ještě dlouho (a možná nikdy) s jistotou nedozvíme, co se v něm skrývá.