Sondy Voyager 1 a 2 definitivně vstoupily do mezihvězdného prostoru – místa, kde Slunce ztrácí svou dominanci. Jejich dalším cílem bude průlet kolem některých blízkých hvězd.

Nedává ale smysl, abychom na tyto mise čekali se zatajeným dechem. Například Voyager 2 by měl proletět kolem 4,22 světelných let vzdálené Proximy Centaury zhruba za 50 000 let. 

Obří vzdálenosti mezi hvězdami mohou být pro člověka depresivní. Lze se na ně však dívat i z opačného konce. Vždyť 50 000 let, to je zhruba desetinásobek doby od okamžiku, kdy lidé opustili styl lovců-sběračů a začali obdělávat půdu.

Za příštích 50 milénií se toho může ještě hodně stát. Možná, že Voyagery jednoduše dávno před jejich průletem předeženou jiné, rychlejší sondy. 

Lehká i těžká váha

Právě takovou sondu by mohla někdy kolem roku 2030 vyslat i NASA. Prozatím má projekt Interstellar Probe konceptuální podobu, která nezaručuje, že sonda vznikne, natož vlétne. Přesto by se z něj mohla zrodit první skutečná mezihvězdná sonda. 

zdroj: YouTube

Pontus Brandt z Laboratoře aplikované fyziky Univerzity Johnse Hopkinse se nechal slyšet, že jeho tým pro sondu připravuje sérii manévrů, které by ji mohly dodat mnohem vyšší rychlosti.

Sonda by v první řadě měla startovat na špici rakety SLS, která by ji mohla jako supernosič dodat větší rychlost než kterýmkoliv podobným misím dříve (alternativně by bylo nejspíše možné využít i Muskovu Super Heavy). Poté má však sonda provést gravitační zrychlení těsným průletem kolem Slunce, což by mohlo efekt znásobit. 

Pozoruhodné je, že Brandtův tým pracuje s hmotností hypotetické sondy 800 kilogramů. To by byl cvalík! Jen pro ilustraci, sonda New Horizons, která prolétla kolem Pluta, měla při startu 478 kilogramů.

Projekty jako Breakthrough Starshot plánují vyslat do kosmu nanosondy vážící pouze několik gramů. Prototypy tohoto druhu se již podívaly na oběžnou dráhu Země – a některé z nich i fungovaly.

zdroj: YouTube

Snaha vyslat co nejmenší sondy není dána spořivostí konstruktérů. V zásadě platí, že čím menší sonda, tím větší má zrychlení.

Gramové sondy (s pomocí externího urychlení pomocí laserového paprsku) by mohly dosáhnout i významného procenta rychlosti světla. Zatímco Voyagery tak budou prolétat kolem nejbližších hvězd v řádu desítek tisíc let, sondy Starshot by mohly totéž zvládnout snad za desítky, nejvýš stovky let. 

Problém spočívá v tom, že Starshot má první start naplánován stále kamsi kolem roku 2045. Konstruktéři sestavili první funkční nanosondy, stále jim však schází dvě zásadní komponenty – dostatečně silné pozemní lasery pro urychlení sond, a dostatečně efektivní komunikační zařízení.

To první má praktickou stránku (nemáme postavené laserové pole, které by projekt mohl využívat) i teoretickou stránku (dnešní lasery mají desetiprocentní účinnost vůči těm, které by projekt musel používat).

To druhé je ještě větší problém. Vědci očekávají, že technologie příští generace by mohly přinést řešení obou úskalí, ale přinejmenším to nějakou tu dekádu potrvá.

Výlet na periférii Slunce

Je však třeba zmínit, že ani Interstellar Probe by neprovedla brzký průlet kolem nějaké blízké hvězdy. Jaký je vlastně onen realistický cíl této mise?

Sonda by měla během dvou až tří desítek let prozkoumat skutečnou periferii sluneční soustavy, kam Voyagery sotva strčily nos, a ohlédnout se nazpět. Byla by přímo určená k průzkumu rozhraní heliosféry a mezihvězdného prostoru.

Reálně by však mise i během této své cesty dosáhla jenom 0,015 jednoho světelného roku. K jiné hvězdě by tak i ona doletěla potenciálně až za dlouhé tisíce let.