Zakládání měst zdaleka není jenom moderní kratochvílí. Jedním z prvních měst byla i neolitická a eneolitická osada Çatalhöyük na jihu moderního Turecka, která zde existovala zhruba před 9500 až 7700 lety. Turecké území bylo na počátku civilizace značně pokrokovým – najdeme tu například i chrámovou observatoř Göbekli Tepe z 10. milénia před naším letopočtem. Její struktura i význam tak o tisíce let předbíhá Stonehenge a další kruhové svatyně. 

V průběhu existence osady Çatalhöyük zde průměrně žilo pět až sedm tisíc obyvatel, kteří si užívali na svou éru nepoznaných výdobytků bezpečí a technologie. Zároveň však z globálních důkazů víme, že v průběhu existence města došlo i na rapidní pokles světových teplot.

Stalo se tak před 8200 lety vlivem velkého úniku ledovcového jezera do oceánu. Sladká voda jako produkt zbytků poslední doby ledové narušila oceánské proudy, a to znamenalo i narušení vzorců počasí. Pro křehké první civilizace chladnější teploty znamenaly jediné: hlad. 

Zároveň však víme, že Çatalhöyük byl opuštěn až dlouhá staletí po tomto jevu – je tedy jasné, že místní se s příkořím nějakým způsobem dovedli vypořádat. Studie Bristolské univerzity pod vedením Mélanie Roffet-Salqueové se proto jala zjistit, které taktiky proti změnám klimatu çatalhöyüčtí použili – a zdali to může sloužit i jako podpůrný důkaz změn jako takových. 

Změna taktiky

Studium a datování zvířecích kostí v první řadě naznačuje rapidní přesun od velkého dobytka k menším stádům ovcí a koz, které nastalo zhruba před 8200 lety. Důvod je nasnadě – menší zvěř se lépe vypořádávala s úbytkem pastvy i přísunem vody. Zvýšené množství stop lidmi opracovaných kostí naznačuje, že populace v kontrastu s příznivějšími časy získávala z menších zvířat jakékoliv části těl a masa. 

Ještě významnější je přímý důkaz zvířecího tuku uchovaného ve zbytcích tehdejších hrnců. Tuk přežvýkavců byl totiž shodný se zbytky z kostí v okolí osady. Vědci to zjistili pomocí sledování izotopové informace "vynesené" ze zvířecích těl atomy vodíku, které skrze tuk na stěnách hrnců nalezených archeology zůstaly během vaření zachyceny uvnitř keramiky.

Je to vůbec poprvé, co byly sloučeniny živočišných tuků v keramice využity jako důkaz staré klimatické změny – a mohlo by to sloužit i pro stopování jiných podobných změn. Tradičně jsou totiž jako důkaz změn klimatu využívány spíše sedimenty. 

Rekonstrukce interiéru typického příbytku | zdroj: Wikipedia Commons

Spoluautor studie Richard Evershed k výsledkům dodal, že "je skutečně významné, že klimatické modely události jsou v plné shodě s vodíkovými signály, které vidíme v živočišných tucích". Studie, která měla hledat vliv klimatické změny na çatalhöyücké zemědělství, se tak stala dalším důkazem oné změny. "Modely poukazují na sezónní změny - celkově chladnější teplotám a suchá léta - což mělo nevyhnutelný dopad na zemědělství."

Přesun z většího dobytka na menší může být inspirativní i pro budoucí zemědělství – ačkoliv se Çatalhöyük potýkalo s ochlazení, to mělo stále za důsledek menší přísun závlahy. A toho se obávají i dnešní klimatické modely v budoucnu. Neméně důležitý je i nový vědecký nástroj, který může napomoct dalšímu chápání vlivů změn klimatu lidské osady a stravování. 

Studie byla publikována v PNAS.