Výzkumníci z organizace Species360 Conservation Science Alliance a několika univerzit zjistili, že v zajetí, kde žijí bez stresu o potravu a kde nemusí unikat predátorům, dokážou želvy zpomalit, až téměř zastavit stárnutí. Své poznatky popisují ve dvou studiích publikovaných v časopise Science (tady a zde).

„To je, fascinující. My, jako moderní lidé, žijeme ve skutečně dobrých podmínkách. A přesto snížit rychlost svého stárnutí nemůžeme,“ řekla magazínu Live Science o této schopnosti hlavní autorka první studie Rita de de Silvaová, bioložka na Portské univerzitě.

Když se buňky pořád dělí…

Evoluce počítá s tím, že organismus živočichů časem degraduje. To zvyšuje riziko úmrtí na různé nemoci stáří. Považujeme zkrátka za samozřejmost, že průměrný dvacátník má menší riziko úmrtí vlivem nemoci než průměrný sedmdesátník.

Mechanismů stárnutí je víc, a záleží, kterou část organismů budeme poměřovat. Ale na funkční úrovni buněk je nejčastější příčinou stárnutí buněčná senesence.

Část našich buněk se v průběhu života přestává dělit a stávají se z nich zombie buňky. A protože se nedělí, začínají v organismu přebývat, a zvyšují tak riziko na rozvoj stařeckých chorob.

Jenže u želv tohle neplatí.

Výzkumníci ze Species360 Conservation Science Alliance zkoumali 52 druhů želv žijících v zoologických zahradách a akváriích po celém světě. Zjistili, že na rozdíl od lidí a jiných známých druhů se želvy vymykají běžným evolučním teoriím a mohou snížit rychlost svého stárnutí v reakci na lepší podmínky ve svém prostředí. V některých případech je jejich stárnutí téměř nulové.

Z 52 druhů želv extrémně pomalé stárnutí vykazuje 75 procent druhů. U 80 procent je stárnutí pomalejší než u současných, medicínou vybavených lidí.

„Zjistili jsme, že některé z druhů želv mohou snížit rychlost svého stárnutí v reakci na lepší životní podmínky v zoologických zahradách a akváriích,“ řekla spoluautorka zmíněné studie magazínu Eurek Alert profesorka biologie Dalia Condeová, vědecká ředitelka Species360.

Stárnutí je kompromis

V čem ale tento poznatek narušuje naše teorie o evoluci stárnutí? 

Platí, že řada druhů stárnutí nezná – třeba lososi a kudlanky.  Základní pravidlo života je však vždy stejné: je nutné předat své DNA další generaci. U některých druhů se proto vůbec nevyvinula potřeba žít po rozmnožení.

Zástupci jiných druhů, mezi které patří lidé, ale třeba také žirafy, dokážou ovšem žít i dlouho poté, co dosáhnout pohlavní dospělosti a rozmnoží se. Některé evoluční teorie proto předpokládají, že stárnutí vzniklo jako kompromis mezi energií vynaloženou na sebeopravování organismu a energií vynaloženou na rozmnožování.

V pohlavní dospělosti proto přestáváme růst, a ačkoliv obvykle neumíráme po rozmnožení, naše organismy jsou v sebeopravných mechanismem stále horší a horší. Tento jev buněčné senesence byl potvrzen nejen u lidí, ale i jiných druhů savců a ptáků.

Želvy jsou ale podle závěrů obou studií schopné tento kompromis obcházet. Jejich organismy jsou stále velmi účinné v opravách, vykazují jen zanedbatelnou buněčnou senesenci a v příznivých podmínkách dokážou její tempo dokonce i zvrátit.  

Nesmrtelná teta želva

Želvy se vlastně blíží biologické nesmrtelnosti. Na rozdíl od nesmrtelnosti z pohádek je biologická nesmrtelnost skutečný biologický stav, ve kterém některé organismy vykazují pozoruhodné sebeopravné mechanismy. Obvykle to jsou primitivní stvoření, jako jsou nezmaři či medúzy, kromě želv se vysokého věku (až 500) mohou dožívat i žraloci grónští.

Biologická nesmrtelnost neznamená, že želvy či žraloci jsou nesmrtelní. Stále mohou zemřít vlivem úrazu, ale také vlivem nějakého (například infekčního) onemocnění. Pochopení, a časem snad i ovládnutí jejich schopnosti opravy organismu, je proto slibným předmětem zájmu lékařské vědy.

Zmíněný základní povel života – předat DNA – je možné i splnit i tím, že jeho původní nositel jednoduše nezemře, popřípadě zemře mnohem později, než by jinak bylo nutné.