Příběh Howarda Cartera, britského egyptologa a objevitele Tutanchamonovy hrobky, obletěl svět. Inspiroval celé generace egyptologů a zásadním dílem přispěl ke zviditelnění do té doby poněkud obskurního oboru. Stejně tak dal vzniknout romantickým představám o božských faraonech, jejich kletbách a vraždících mumiích, které se staly nedílnou součástí literární a filmové kultury. Rozhodně ale neplatí, že by se okolo místa faraonova posledního odpočinku určité záhady nenašly. Můžeme si jen domýšlet, jak překvapený musel Carter být, když na boku mumie z doby bronzové našel prvotřídní železnou dýku…

Až od někoho uslyšíte, že doba velkých objevů skončila a v nalezení skrytých kulturních pokladů světového významu už doufá jen několik snílků, můžete kontrovat slovy Chauvet-Pont-d'Arc (Chauvetova jeskyně). Právě tak se jmenuje francouzská jeskyně, jejíž objev v roce 1994 rozčísl archeologické dění jako blesk z čistého nebe.

Člověk se nepochybně vyvinul ve Africe. První fosilie moderních lidí pocházejí z východní části černého kontinentu a jsou staré zhruba 200 tisíc let. V Africe také můžeme nalézt nejbazálnější lidské linie – etnika, která se od zbytku lidstva oddělila možná už před 100 milénii. Také zde nacházíme největší genetickou variabilitu, daleko větší, než mezi "rasami" lišícími se třeba barvou pleti. Naši předkové tedy nejprve obsadili Afriku a zhruba až před 100 tisíci lety někteří z nich expandovali do zbytku světa. V průběhu tisíciletí obsadili Střední východ, Asii, Austrálii a Evropu. Jedna část světa ale dlouho zůstávala mimo lidský dosah – Amerika.

Vzrušující nález si připsali na konto archeologové z telavivské univerzity, kteří objevili několik kusů látky pocházející z časů králů Davida a Šalomouna, tedy zhruba z 10. století př. n. l. Jde o fragmenty z oblečení, tašek, stanů i provazů.

Představa o vývoji lidského rodu jako řady na sebe navazujících druhů, čím dál podobnějších moderním lidem nebo dokonce "dokonalejších", už dávno vzala za své. V posledních statisících až milionech let naší planetu obývalo mnoho různých příslušníků lidského rodu. Tyto druhy a poddruhy se po jejím povrchu šířily, specializovaly a zase mizely. 

V knihách Eduarda Štorcha se násilím nešetří. Lovci mamutů se mnohdy pouští do křížku mezi sebou, ale ještě častěji vedou boje s jinými tlupami pravěkých lidí. Pazourkové nože, oštěpy a sekeromlaty létají vzduchem, až čtenář nabyde dojmu, že je boj o kořist a území prostě v lidské nátuře. O to překvapivější je fakt, že antropologové shromáždili jen málo přímých důkazů násilí mezi různými skupinami lidí doby kamenné.