My, anatomicky moderní lidé (člověk rozumný Homo sapiens), žijeme na tomto světě již 200 tisíc let. Většinu této doby se naši předci živili jako kočovní lovci a sběrači. Jedním z nejlepších způsobů, jak porozumět vývoji našich předků, je studium loveckých zbraní. Lovecké artefakty jsou ve větším množství shromážděné na místech dlouhodobých lidských tábořišť. V době kamenné byly takovými úkryty jeskyně.

To, co si myslíme o domestikaci kočky, je jedna věc, ale co by nám o tom pověděly šelmy samy, může být pohádka úplně jiná. Není sporu o tom, že ochočení koček probíhalo jinak než třeba u psů a naše malé domácí společnice si uchovaly daleko více rysů svých divokých předků. S jejich původem je to ovšem složité a příliš jasno v něm neudělaly ani moderní výzkumy. Začíná se ale blýskat na lepší časy. 

Císař Gaius Caesar Augustus Germanicus, pro přátele jen Caligula, byl jedním z nejznámějších vůdců starověkého Říma. Nestalo se tak pro jeho slovutné úspěchy na kolbišti politiky či války, nýbrž pro pověstný zhýralý a amorální způsob života. Něco z toho nyní možná připomene průzkum vulkanického jezera Nemi ležícícho v Itálii. Archeologové se totiž na jeho dnu rozhodli najít Caligulovu třetí nechvalně známou výletní loď. 

Pokud platí, že pohřbívání zesnulých je známkou vyspělosti kultury, středověká anglická vesnice Wharram Percy na severu hrabství Yorkshire si tu svou za rámeček zřejmě nedala. Zdejší nález polámaných, spálených či jinak zohavených lidských těl objevených v pohřební jámě přesto vypovídá mnoho o někdejších venkovských zvycích.

Skoro jako z Jurského parku působí nález fosilizovaných červených krvinek patřících opičím předchůdcům člověka z doby před 20 až 30 miliony let. Zkamenělou životodárnou tekutinu totiž vědci nalezli v klíštěti archivovaném uvnitř jantaru. Detailní analýza krve však překovala příběh alternativní verze Jurského parku v horor. Uvnitř vzorku totiž vědci našly stopy ještě něčeho ještě překvapivějšího – nejstarší dochovanou fosilii buněčných parazitů. 

Konzumace lidského masa je ve většině kultur, včetně té naší, tabu. Hloubku tohoto zákazu dobře ilustruje mrazení, které nám přebíhá po zádech při sledování Hannibala Lectera. Přesto se občas vyskytnou - zpravidla psychicky nemocní - jedinci, kteří se ke kanibalismu uchýlí. Výjimečně dochází k pojídání lidí také při hladomorech nebo za jiných krizových situací. Na druhou stranu ale nalezneme kultury, které se kanibalismu oddávaly zcela běžně. Proč se tato praktika nerozšířila univerzálně?