Nekonečné téma společenských debat - vyšší inteligence psů, anebo koček - se dočkalo rozhřešení. Alespoň tedy do převahy části mozku obou savců. Odpovědí (alespoň částečně) poskytl dva roky starý výzkum, který zároveň posloužil jako vynikající ilustrace toho, proč je to s mezidruhovým poměřováním inteligence složité. A dokonce i to, proč inteligence není automatickou výhodou. 

Již od 19. století botanici vědí, že listy rostlin mají průduchy – stomata, které obsahují složitou vnitřní síť vzduchových kanálků. Dosud ale nebylo známo, jak tyto kanály uvnitř struktury listů fungují, aby na správná místa přiváděly stálý tok CO2 do každičké buňky plodiny. Nyní však vědci dokázali vysledovat, jak rostliny vytvářejí sítě vzduchových kanálků, které fungují jako plíce rostliny.

Hluboko pod aljašským permafrostem existuje podzemní jezero, které bylo v izolaci vůči zbytku pozemské fauny možná až posledních 50 tisíc let. Výzkumníci se dlouho obávali, že zdejší prostředí bohaté na rozpuštěné soli bude k životu příliš agresivní. Namísto toho tu objevili vysoké zastoupení mikrobuněčného života procházejícího evolucí společně se zdejšími viry. Odhalila to studie Washingtonské univerzity vedená Zachary Cooperem.

Pro většinu dinosaurů platí, že jejich domnělá podoba vzniká z rekonstrukce části těl několika jedinců. Podobu tří čtvrtin dinosaurů známe jenom z ostatků pěti a méně kusů - a platilo to i pro druh Auroraceratops rugosus, který byl objevem v roce 2005 v poušti Gobi. Jeho podobu paleontologové odhadli na základě jediné objevené lebky. To však již neplatí - nové nálezy totiž mění, co jsme si o tomto druhu mohli jenom domýšlet. Například nově víme, že nehodil po čtyřech, ale po dvou.

Poznatky klasické genetiky to nemají lehké. Sotva se podařilo potlačit "lamarckistické" evoluční představy založené na dědění znaků a zkušeností získaných v průběhu života, začaly se objevovat různé seriózní doklady o výskytu takovýchto jevů v živé přírodě. Zpočátku budily dílem posměch, dílem nedůvěru. Dnes už nicméně můžeme s jistotou prohlásit, že se podobné, epigenetické, jevy v přírodě skutečně uplatňují. Nepředstavují však alternativu darwinovské evoluce, nýbrž spíše její nadstavbu.

Snímky katedrály Notre-Dame v plamenech zasáhly celý svět. Krása mizející pod šlehajícími plameny. Hořící katedrála jako obraz oteplující se planety. V té zkáze však vysvitla naděje. Včely, chované v chrámu, se do jedné zachránily. Odolaly požáru, který měnil dřevo na uhel a pevný kov v horoucí lávu. Hospodaření člověka by však včely už dlouho přežít nemusely.