Více než klasickým pozemským jezerům se tak podobá hypotetickým habitatům na jiných planetách. Není náhodou, že zde vědci z americké NASA testují své postupy a vybavení, potažmo přímo hledají neobvyklé životní formy.

Právě v jezeru Mono američtí astrobiologové objevili "arsenové bakterie", které měly podle původních domněnek nahradit ve své DNA fosfor arsenem. Třebaže se tento senzační objev nepotvrdil (příslušné bakterie jsou "pouze" odolné k obřím koncentracím arsenu), pozornost si zaslouží i jiní místní exotičtí obyvatelé. Například mouchy, které rejdí metry pod hladinou, a přitom se díky unikátnímu povrchu těla nikdy nenamočí.

Existence celých kolonií těchto much není žádným tajemstvím. Jak shrnují v novém článku dva kalifornští biologové, jejich neobvyklými dovednostmi se nechal okouzlit už známý spisovatel Mark Twain. Velké zastoupení slanomilných much překvapí o to víc, že zde kromě nejodolnějších bakterií, řas, korýšů prakticky žádné další organismy nežijí.

Hlavně se nenamočit!

Jak odhalily už první výzkumy, esem v rukávu je pro mouchy druhu Ephydra hians schopnost nikdy nesmočit svůj povrch těla – a to ani v případě, že kladou vejce nebo se krmí osm metrů pod hladinou. Až docela nedávno se nicméně podařilo vědcům popsat, jak něčeho podobného mouchy dosáhnou.

S pomocí optického senzoru, elektronového mikroskopu, chemických metod a aparatury postupně namáčející mouchy do různých tekutin vědci zjistili, že tajemství vězí ve speciální stavbě mušího povrchu. Bez přehánění lze říci, že si mouchy druhu Ephydra hians v evoluci vyvinuly pokročilé nanostruktury, které vodě nikdy nedovolí proniknout až na tělo.

Žádný jiný srovnávaný druh hmyzu podobných vlastností za podmínek jezera Mono nedosáhl. Voskovaná vnější kostra a husté ochlupení se specifickou chemickou strukturou vedly k takzvanému stavu superhydrofobicity – intenzivního odpuzování vody. Při styku s hladinou se kolem jedinců jednoduše vytvořila bublinka vzduchu, ze které mouchy mohly čerpat až čtvrt hodiny. Za přirozených podmínek by se posléze jen pustily a nechaly vyvést na hladinu.

Kdyby se naopak mouchy jedinkrát smočily, celé "kouzlo" by nabralo rychlý konec. Vysrážená vrstvička soli by změnila povrchové vlastnosti tělního ochlupení a moucha by se již nikdy nemohla bezpečně vypravit pod hladinu. Speciální povrch těla ovšem mouchám přináší také výrazné nevýhody. I díky němu je pro mouchy daleko těžší prorazit hladinu – ať už nahoru, nebo dolů.

Obyvatelky jezera Mono jsou také daleko náchylnější k uvíznutí v olejích přírodního i umělého původu. Osudným se jim může lehce stát už obyčejný opalovací krém. To je pro mouchy ovšem jen malá daň za to, že mohou žít v prostředí toxickém pro většinu jejich konkurentů a predátorů.

V průběhu testování se vědcům podařilo popsat hned několik nových jevů vázajících se k odpuzování vody a roli různých fyzikálně-chemických vlastností v tomto procesu. Třebaže jsou naše znalosti o těchto neobvyklých stavech, do kterých se materiály na hranici pevné látky, tekutiny a plynu mohou dostat, stále v plenkách, jednou by mohly pomoci například při konstrukci moderních materiálů.