Ve výzkumu, který byl publikován v časopise Science Advances, byly využity údaje o krajině pod ledem pro tvorbu modelu jeho budoucnosti. Výsledky ukazují širokou škálu scénářů pro úbytek ledu a zvýšení vodní hladiny na základě různých odhadů koncentrací skleníkových plynů a atmosférických podmínek. Grónský ledový list je obrovský. Line se přes 660 tisíc čtverečních mil, což je v podstatě velikost Aljašky. Tento led dnes tvoří 81 procent Grónska, přičemž obsahuje osm procent sladké vody.

Pokud bude trend nárůstu skleníkových plynů pokračovat, tento rozlehlý led v Grónsku roztaje a nastane celosvětový vzestup hladin moří o 7,3 metru. Velkoměsta jako San Francisco, Los Angeles, New Orleans a další skončí ztracené pod mořskou hladinou. Pokud se nárůst skleníkových plynů podaří snížit, scénář nebude tak děsivý. V takovém případě by ubylo jen osm procent grónského ledu a mořská hladina by stoupla pouze o dva metry. Tání ledovce v Grónsku mezi lety 1991 - 2015 způsobilo vzestup mořské hladiny 0,05 cm za rok.

Kontakt s vodou urychluje tání ledu

Tým, který vedl Andy Aschwanden, vědecký spolupracovník a profesor na Univerzitě v Aljašce – Geofyzikálním institutu ve Fairbanks, provedl 500 simulací pro každý ze tří klimatických scénářů pomocí modelu ledového listu v Grónsku, aby tak bylo zřejmé, jak bude ledovec reagovat na různé klimatické vývoje. Model zahrnoval parametry oceánských a atmosférických podmínek, geometrii ledu, průtok a jeho tloušťku. Model byl jedinečný tím, že sledoval krajinu pod ledem – tedy odtok roztátého ledu v korytech pod ledovcem.

Díky tomuto propracovanému modelu vědci určili, že do roku 2200 zmizí 45 procent ledovce. Problém spočívá v tom, že jak ledovec taje, je neustále v kontaktu s vodou. Voda jeho tání značně urychluje, a to více než kontakt se vzduchem. Čím více se led dotýká vody, tím rychleji taje a tvoří se smyčka zpětné vazby, která ledovou plochu dramaticky ovlivňuje.

Vědci k určení rychlosti tání ledu potřebovali znát jeho tloušťku. K tomuto účelu si od NASA vypůjčili program Operation IceBridge. Program využívá letadla s vědeckými přístroji, a to včetně radarů, které mohou měřit tloušťku ledu, jeho jednotlivé vrstvy a pronikat do podloží pro sběr dat o půdě pod ledem.

Grónský ledovec je tlustý v průměru 2,6 kilometru, ale jeho tloušťka se liší v závislosti na tom, kde přesně vědci měřili. Mnohé části ledovce jsou na nepřístupných a vzdálených místech, je tedy náročné tam běžně provádět měření. "Ale pohled z vesmíru či leteckého programu, jako je například IceBridge, zásadně změnil naši schopnost vytvořit model, který by tyto změny napodobil," řekl spoluautor studie Mark Fahnestock z Geofyzikálního institutu ve Fairbanks.

Díky modelu je studie mnohem přesnější než kterékoliv dřívější. Vědci nemohli simulovat podmínky ledovců tak přesně, protože jejich modelům chyběly potřebné detaily. "Pokud dnes v DC prší, nejlepším odhadem je, že zítra tam bude taky pršet," řekl Aschwanden a dodal: "Pokud nevíte, jaké je dnes počasí, je to všechno jen hádání." Určitě to ale neznamená, že vědci z Aljašky přesně vědí, co se nakonec stane. Podle nich je to jen o pozorování přírodních jevů, a tak jejich další odhady závisí na tom, co uvidí.

Studie byla publikována v Science Advances.