Lidé žijí déle než kdykoli předtím, jen za posledních 60 let se průměrná délka života na celém světě prodloužila o dvě desetiletí.

Ve srovnání s některými jinými živočišnými druhy je ale náš život pořád krátký. Velké želvy se mohou dožít až 200 let, stejně jako velryby grónské. A žraloci grónští prokazatelně žijí déle než 400 let.

Vědci se však tentokrát rozhodli hledat recept na dlouhověkost u škeblí. Ukázalo se, že tihle tvorové mají pro výzkum stárnutí a dlouhověkosti jedinečnou vlastnost: nejsou stejnoměrně dlouhověcí, mohou žít v závislosti na druhu od jednoho roku do více než 500 let.

Fascinující mlži

„Vždycky mě fascinovalo, že některé druhy škeblí žijí extrémně dlouho. Nikdo nikdy přitom tuto výjimečnou vlastnost nezkoumal,“ cituje magazín IFL Science bioložku Mariangelu Iannellovou z univerzity v Boloni, hlavní autorku studie o genomech škeblí zveřejněné v časopise Genome Biology and Evolution.

Aby tým Iannellové zjistil, co může být příčinou výjimečně dlouhého života některých škeblí, zařadil do výzkumu čtyři druhy: Arctica islandica, u které byl prokázán věk 507 let, Margaritifera margaritifera, Elliptio complanata a Lampsilis siliquoidea, které se mohou dožít od 150 do 190 let. Poté se vědci dívali na 29 druhů, které žijí nejvýš několik let. Měli pro to dobrý důvod.

„Díky druhům s extrémní délkou života poskytují škeble nejširší škálu délky života v rámci jedné třídy živočichů. Vzhledem k tomu, že máme v jednom taxonu jak krátkověké, tak dlouhověké druhy, jsou vynikajícím modelem pro zkoumání stárnutí a délky života,“ píše se ve studii.

Porovnáním genomických dat různých druhů se týmu podařilo vyčlenit geny oddělující dlouhověké mlže od krátkověkých. „Mnohé z identifikovaných genů byly již dříve spojeny s dlouhověkostí u jiných druhů,“ upozorňuje studie.

„Zjistili jsme, že na prodloužení délky života se mohou podílet společné genetické faktory u velmi vzdáleně příbuzných druhů, a to je vzrušující výsledek,“ říká Iannellová.

Dlouhověcí mlži měli geny zajištující reakci na poškození DNA, regulaci buněčné smrti a toleranci k hypoxii (nedostatku kyslíku v těle nebo jednotlivých tkáních). O těchto znacích je známo je známo, že jsou spojeny s delším životem.

Kromě toho vědci rozpoznali několik proteinů, které pokládají za regulátory dožití. Dosud se jim taková schopnost nepřipisovala.

„Věříme, že to jsou kandidáti na testování úlohy, jakou hrají v prodlužování života, to nejen u škeblí, ale také u jiných druhů,“ zdůrazňuje Iannellová.

Opravdu byste chtěli žít 500 let?

Stojíme snad díky škeblím na prahu revoluce ve stárnutí?

Nedějme si velké naděje. Výzkumníci se těší, až budou moci dál zpracovat důsledky nové studie, ale „tak složitý proces, jakým je dlouhověkost, je neskutečně náročné analyzovat,“ upozorňuje Iannellová.

Krok za krokem se však blížíme hlubšímu pochopení stárnutí. „Rostoucí dostupnost dat nám umožní prozkoumat druhy, o kterých se v této souvislosti dosud neuvažovalo, což by mohlo výzkum stárnutí výrazně posunout dopředu. Myslím, že zejména v oblasti stárnutí se máme od přírody kolem nás co učit,“ říká bioložka Iannellová.

Byl by však tak dlouhý život, jaký může mít škeble Arctica islandica, pro člověka vůbec snesitelný?

Karel Čapek ve hře Věc Makropulos líčí osud elixíru dlouhověkosti. Namíchal ho lékař císaře Rudolfa II. a vyzkoušel na své dceři. Hra končí ve dvacátém století poznáním, že život dlouhý 300 let je vlastně nelidský a vede k nesnesitelné nudě. Recept na zázračný elixír tak shoří v plamenech...