Ani v periheliu se slavná kometa s oficiálním označením 67P nedostane Slunci zvlášť blízko. Stále bude téměř 1,25 astronomické jednotky (AU) od naší mateřské hvězdy, tedy o čtvrtinu dál než Země.

Dráha komety je však mnohem výstřednější: zatímco Země je po celou dobu oběhu přibližně jednu astronomickou jednotku od Slunce, kometu Čurjumov-Gerasimenko její cesta zavádí až do afélia více než 5,5 AU daleko, za oběžnou drahou Jupitera.

To vede k dramatickým změnám míry oslunění během jejího roku.

Sonda Rosetta Evropské vesmírné agentury (ESA) zároveň tento měsíc slaví první výročí svého pobytu u komety: Přiblížila se k ní loni 6. srpna a 10. srpna byla navedena na oběžnou dráhu jako vůbec první sonda obíhající kometu.

Sondy ICE, Vega 1 a 2, Sakigake, Giotto, Suisei, Deep Space 1, Stardust a Deep Impact v minulosti podnikly pouze průlety kolem komet, byť Stardust pokořila novou metu, když poslala na Zemi kapsli s vědecky zajímavým vzorkem materiálu z ohonu komety, a Deep Impact dokonce analyzoval materiál přímo z jádra komety po plánovaném dopadu impaktoru na její povrch.

Loni 12. listopadu se po pečlivém výběru lokality uskutečnilo historicky první řízené přistání na povrchu komety, když Rosetta vypustila svou přistávací sondu Philae.

Přistání ovšem bylo dramatické, jelikož na zvolené lokalitě se těsně pod povrchem navzdory očekávání nacházel tvrdý vodní led. Sondě se nepovedlo úspěšně vystřelit harpuny, které ji měly bezpečně přichytit, a kvůli tvrdosti povrchu ho nemohla včas navrtat.

Místo toho se od povrchu odrazila, poté se ho znovu dotkla, opět se odrazila a napotřetí konečně přistála – ale dlouho se nevědělo přesně kde.

S mateřskou sondou Philae komunikovala, avšak nedostatek slunečního záření na nové lokalitě způsobil, že se rychle vybily její baterie a po úspěšném prvním bloku vědeckých měření se Philae odmlčela. Poté se podařilo odhadnout pravděpodobný okruh finálního místa přistání, ale přesné místo nalezeno nebylo.

Philae se však 13. června nečekaně probrala z hibernace a odeslala domů nový paket dat. V mezidobí totiž ještě několikrát byla aktivní, nedokázala se však dříve spojit s Rosettou.

Pokud aktivita komety přistávací sondu nezničí a solární panely zachytí dost světla, aby dodaly Philae dostatek energie, mohli bychom se dočkat ještě dalších.

Data ze současné doby jsou o to úžasnější, že původně vedoucí projektu předpokládali, že mise potrvá maximálně pět měsíců. Philae však přežila paradoxně i díky dobrodružnému přistání, neboť na původně zvolené lokalitě by ji zřejmě už zničilo intenzivnější záření.

Její mateřská sonda Rosetta úspěšně funguje už déle než rok od doby, kdy se kometa Čurjumov-Gerasimenko loni v srpnu nacházela necelé čtyři astronomické jednotky od Slunce, a tak nám poskytuje unikátní pohled zblízka na chování komety od vzdálenějšího bodu dráhy až k periheliu – a od čtvrtka opět dál od Slunce.

V posledních týdnech Rosetta zaznamenává zvýšenou aktivitu kometárního jádra, jak se zahřívá se zvětšujícím se množstvím dopadajícího slunečního záření, a 29. července zachytila zatím nejdramatičtější gejzír prachu a plynu.

Byl dokonce tak silný, že dočasně posunul magnetické pole způsobované slunečním větrem kolem jádra. Změnilo se i složení kometárního ohonu: výrazně v něm přibylo oxidu uhelnatého, metanu a především sirovodíku, zatímco množství vody se téměř nezměnilo.

Na osluněné straně komety je množství odpařovaného materiálu už natolik vysoké, že sluneční vítr se jeho tlakem nejen při jednotlivém gejzíru nedostane až k povrchu komety – nad ním tak vzniká takzvaná diamagnetická bublina, kam nesahá magnetické pole slunečního větru.

Najít kdekoli ve sluneční soustavě místo prakticky izolované od magnetického pole je vzácné a přímé pozorování nám umožní lépe pochopit chemické i fyzikální děje na povrchu komet.

Čurjumov-Gerasimenko je navíc zajímavá i tím, že v minulosti se nacházela dál od Slunce a byla méně ovlivněná intenzivním zářením. Až gravitační interakce s Jupiterem v roce 1959 změnila její dráhu a posunula perihelium na jednu a čtvrt AU – více než dvakrát blíž než předtím.

Rosetta tak má možnost studovat povrch méně erodovaný silnějším zářením a slunečním větrem. Mezi dosavadní zajímavá zjištění patří poměr vodíku a deuteria ve vodě přítomné na kometě.

Ve srovnání se Zemí má kometa třikrát více deuteria než Země, podobně jako předchozí dosud studované komety, což zpochybňuje hypotézu, že většinu vody na Zemi přinesly právě komety v době pozdního intenzivního bombardování před zhruba 3,8 miliardami let.

Rosetta bude dál studovat množství gejzírů a odpařovaného materiálu během průchodu periheliem a po něm, složení komety a vývoj diamagnetické kavity. Až pro ni bude bezpečné sestoupit zpět na nižší oběžnou dráhu – momentálně příliš blízko potenciálně zničujícím gejzírům –, mohla by opět navázat kontakt i s Philae. Uvidíme tedy, co dalšího nám sonda ještě přinese!