Myslíte si, že víte, kde leží Austrálie? Chyba, světadíl s 23 miliony obyvatel leží jinde a každý rok se jeho poloha mění. A ne, to není vtip. 

Když se na procházce oženeme po vose a ona nám začne zuřivě poletovat kolem hlavy, nemáme většinou žádný problém ji přiřknout určitou emocionalitu. Spíše proneseme něco jako "mrcha jedna naštvaná" a dál se jí nezabýváme. Úplně jiná situace ale nastane, když se odborníci, nebo i laikové, baví o stejném problému na obecnější úrovni.

Víte, jaký tvor dokáže "bez mrknutí oka" přežít v rozmezí teplot od – 272 do 151 stupňů Celsia? Že vás žádný nenapadá? A co kdybyste se dozvěděli, že navíc bez problémů rozchodí tlak šest tisíckrát vyšší než na povrchu Země, přežije záření tisíckrát intenzivnější než člověk a nezamává s ním ani pobyt v otevřeném vesmíru? 

O invazních druzích a jejich nezřídka negativním vlivu na lokální ekosystémy toho bylo napsáno opravdu hodně. Některé z nich nemusí škodit vůbec a místní přírodu jen obohatí, zatímco jiné mohou vést až k úplnému rozvratu místního uspořádání. Jedna jejich skupina je ale obzvlášť destruktivní – savčí predátoři. Nejde ale o žádné lvy nebo tygry. Daleko větší paseku dokáží ve zranitelných ekosystémech nadělat "obyčejní" potkani, psi nebo kočky. 

Lidé jsou zvyklí brát Zemi jako "svou" planetu. Stačí ale trochu poodstoupit a tento závěr se ukáže jako přinejmenším předčasný. 

Inteligenci u zvířat si obvykle spojujeme s lidoopy, v menší míře možná s delfíny, psy nebo papoušky. Právě s těmito zvířaty se lidé také nejčastěji pokoušeli "domluvit". Když pomineme nejstarší, spíše úsměvné, pokusy, ani experimenty s přímou komunikací příliš neuspěly. Na vině je hlavně velká bariéra mezi lidským zvukovým ústrojím a jeho zvířecími protějšky, případně mezi fungováním lidského a papouščího mozku. Větší úspěchy vědci zaznamenali s použitím symbolické komunikace.