Není žádným tajemstvím, že na Zemi žijí slon africký a slon indický. Zdaleka ne každý ale ví, že tím výčet dnešních chobotnatců nekončí. 

Kdo by neznal žirafu, ikonického Afrického savce a zároveň nejvyšší zvíře v současnosti obývající naši planetu. Těžší už je to ale s rozdělením žirafí populace na různé poddruhy. Dnešní žirafy obývají velký, i když poněkud roztříštěný, areál od rovníkové až po jižní Afriku. 

Kousáním přenosná rakovina ďáblů medvědovitých, známějších jako tasmánští čerti, patří mezi úzkou skupinu bizarních parazitů, jejichž předci byli příslušníci téhož nebo blízce příbuzného druhu. Šlo o rakovinné buňky, které shodou náhod získaly schopnost nakazit i další jedince. 

V současnosti můžeme na nebi spatřit dvě skupiny aktivně létajících tvorů: ptáky a netopýry. V druhohorách bychom se ale mohli místo létajících savců setkat se skupinou starší – dnes již vymřelými ptakoještěry, kteří na rozdíl od všeobecného přesvědčení nepatřili mezi dinosaury a (na rozdíl od ptáků, kteří se z dinosaurů vyvinuli) tvořili samostatnou větev druhohorních plazů. Délka jejich vlády, impozantní vzhled a leckdy úctyhodná velikost provokují lidskou představivost dodnes. 

Podle řady nepřímých důkazů se zdá pravděpodobné, že život vznikl na naší planetě krátce po jejím vzniku. Jakmile se před necelými čtyřmi miliardami let utvořil pevný povrch, vysrážely oceány a skončilo intenzivní bombardování meteority charakteristické pro fázi utváření Sluneční soustavy, měl cestu otevřenou. Přímých důkazů – konkrétních zkamenělin starobylých organismů – je ale pomálu. 

Evoluce se neřídí žádnými zákony. Jak dokázal už Charles Darwin, rozhodně nesměřuje k žádnému konkrétnímu cíli, je oportunistická a téměř nepředpověditelná. To ovšem neznamená, že by bylo při vývoji druhů možné úplně všechno. Například přizpůsobování organismů prostředí probíhá tak, že jsou jednotlivé mutace testovány sítem přirozeného výběru.