Zatímco ekosystémy v Evropě jsou dnes již prakticky zcela svázané lidským působením, v globálu stále existují méně sešněrované oblasti. Rozsáhlá studie Lancasterské univerzity s mezinárodní účastí pracovišť po celém světě si pod vedením týmu Joseho Barlowa posvítila na čtyři biodiverzitně nejrozsáhlejší světové biomy - ty čítají tropické les, savany, jezera, řeky a nakonec korálové útesy. 

Prakticky všechny významné biomy se nacházejí v tropických oblastech. Byť tropy zabírají jenom kolem 40 procent povrchu planety (většina z této cifry jsou navíc relativně prázdné oceány), tvoří pevnina tropů a mělká moře/řečiště domov pro tři čtvrtiny všech známých druhů. U ptáků je tento poměr ještě vyšší - 90 procent ptactva žije právě v těchto regionech. Jejich počty však klesají vlivem dvou faktorů - extrémních změn počasí a přímé lidské aktivity. 

Efekt motýlích křídel

Například korálové útesy jsou vůči teplotě a kyselosti moře extrémně citlivé. Někteří koráli jsou samozřejmě odolnější než jiní, a obecně se všechny druhy mohou pomalu přizpůsobovat, nyní však příliš rychlá proměna tepla muže většinu korálových útesů zbavit jejich hlavních nájemníků.

Uvážíme-li, že korálové útesy jsou domovem pro řadu druhů ryb, relativně malá změna teploty moří může mít velký vliv. Připočteme-li k tomu další tlaky ze strany člověka, v případě ryb například nadměrný rybolov, výsledkem je velké snížení počtu volně žijících druhů, které probíhá od počátku průmyslové revoluce.

Studie varuje, že bez změny kurzu nakonec biosystémům hrozí redukce populace pod kritický počet pro udržení jeho funkce v biomu, čímž se zvyšuje riziko kolapsu vedoucího k velkému vymírání. Řada druhů stále není objevena, tlak vlivem činnosti člověka se však zvyšuje. "Před padesáti lety biologové doufali, že budou první, kdo najde nový druh," sdělil k práci Barlow, "Nyní doufají, že nebudou poslední."

Všechno souvisí se vším

Ačkoliv jde o největší studii svého druhu, problém, před nímž varuje, nejspíše nikdo neslyší poprvé. V čem je tedy situace vlastně nová? Vlastně v ničem - od okamžiku, kdy se ekologie (vlivem úbytku ozonové vrstvy - prvního masového projevu lidské činnosti na planetu) v 80. letech začala hlasitěji řešit, však uplynuly skoro čtyři dekády, a lidská populace se ze 4,4 miliardy zvýšila na 7,6 miliardy.

To zvyšuje i tlak na správu zdrojů. I přes snahy o úspornější využívání zdrojů jednoduše spotřebováváme příliš mnoho a příliš rychle. Například populace lvů se v Africe za století snížila zřejmě až o 90 procent - dnes jich a celém kontinentě žije jenom kolem 20 tisíc.

Populace slonů poklesla na cca 400 tisíc, opět z tří čtyř milionů na počátku 19. století. Uvážíme-li, že i Česko má podstatně vyšší lidskou populaci, je při srovnání obou "systémů" znát zjevný nepoměr. 
Problém však není ani tak v úbytku nejčastěji zmiňované zvěře, tedy ohrožených tropických druhů slonů, lvů nebo nosorožců. Alespoň pokud budeme chladně kalkulovat bez etického posudku - sloni či gepardi v tropech totiž nejdou majoritními podílníky na ekosystému.

Čistě pragmaticky lze jejich "užitečnost" přírodnímu světu vnímat jako poměrně malou - jeden slouží potravě toho druhého, co se tedy může pokazit, pokud z rovnice odebereme oba dva a dáme zbytky do zoo? Jenže biodiverzita takto nefunguje.

Vše má vůči sobě vzájemný vliv. Pokud z přírody zmizí majorita zvěře, bude to znamenat i úbytek hmyzu, který je na zvěři často životně závislý kvůli své potravě. To pak může vyvolat kaskádový úbytek (či naopak škodlivé přemnožení) i v případě zbylé části hmyzu. A jelikož na hmyzu jako opylovačích jsou často závislé i rostliny...

V této souvislosti lze zmínit, že loňská studie populace hmyzu v Německu odhalila 75procentní (!) pokles počtu hmyzu oproti situaci před 30 lety. To už je pro fungování ekosystému skutečně významné riziko. 

Riziko nejen pro přírodu

Rapidní úhyn samozřejmě není v historii planety nic nového a ekosystémy se z něj vždy probraly. Tempo, jakým však nyní zvířat ubývá, značně zvyšuje šance na skutečný kolaps potravních řetězců. Ten by v součtu nejspíše vedl zase k problémům pro naše vlastní zemědělství, a tak potenciálně k nedostatku potravin a hladomoru.

Vliv biomů však sahá dál i v méně významných skutečnostech - korálové útesy například zvyšují ochranu pobřeží před tsunami, a tak snižují riziko pro stovky milionů lidí žijících v pobřežních regionech. 

Přírodní systémy jsou proti katastrofám poměrně redundantní - nelze tedy říct, zdali riziko kolapsu hrozí během dekády či staletí. Zatímco v případě klimatických změn však skeptici mohou poukazovat na různé neznámé, úbytek zvěře a následný vliv na potravní řetězce popřít zkrátka nelze a lze ho pozorovat velmi snadno. Čím méně je jednoho druhu, tím více se mění situace druhu jiného, a doposud relativně stabilní systém se dostává do problémů. 

Na stabilitě vzniklé po poslední době ledové však naše civilizace vznikla. Bez výrazného přičinění se o redukci zátěže na zbytky divočiny tak nakonec nehrozí jenom kolaps biomů, ale i nás samotných. 

Studie o stavu ekosystém byla publikována v časopise Nature.