Pterosauři, okřídlení bratranci dinosaurů, vládli nebi přibližně 150 milionů let. Jejich éru ukončil až před 65 miliony lety pád meteoritu na konci období křídy. Paleontologové se dříve domnívali, že tou dobou žilo už jen posledních pár ptakoještěrů. Nové nálezy ale odhalily, že koncem období křídy na Zemi stále ještě žilo několik linií a druhů pterosuarů.

Naše planeta byla mladá a ještě doutnala po posledním impaktu pozdního velkého bombardování, když kdesi v oceánech vznikl z anorganických chemických reakcí náš nejstarší společný předek - skutečně živá bytost. Tento hypotetický jednobuněčný organismus dnešní evoluční teorie nazývají Poslední univerzální společný předek alias LUCA (Last Universal CommonAncestor). Vědcům z univerzity v Groningenu se jej však nyní podařilo znovu přivést k životu.

Archaeopteryx je jeden ze symbolů dinosaurů podobných ptákům, přesto jeho letecké schopnosti nebudí příliš důvěru. O tom, zdali slavný archaeopteryx mohl sám létat, anebo jen plachtit, se dlouho vedou spory. Nejnovější práce využívající detailních rentgenových snímků se však staví na stranu toho, že ikonický archeopteryx mohl létat minimálně stejně neohrabaně jako křepelky.

Neandrtálci vzrušují naši představivost už od svého objevu před více než 150 lety. Nic na tom nezměnilo ani zjištění, že nejsou našimi přímými předky, ale spíše "pravěkými bratranci" z postranní větve lidského rodu. Nejnovější objevy ze španělských jeskyní naznačují, že neandrtálci rozhodně nebyli takovými divochy, za které jsou považováni. 

Přechod organismů na souš bývá právem považován za velký milník evoluce. Ať už se jednalo o rostliny, houby, nebo třeba členovce, teprve s jejich přechodem na pevnou zem vznikl globální ekosystém ve své dnešní podobě. Lidskou pozornost vždy nejvíce přitahovaly osudy svaloploutvých ryb, které v prvohorách daly základ pozemským čtyřnožcům, a stály tak i na počátku naší evoluce. Záhadou ovšem stále zůstává, co vlastně naše dávné předky na pevnou zem přivedlo. Jednalo se o náhodu, byli tam vytlačeni, nebo za celým přechodem stály nějaké dosud neznámé vlivy?

Migrační trasy moderních velryb můžeme sledovat pomocí dálkového snímkování, lokátorů a dalších technických vymožeností. Ani ty nejlepší "hračky" nám ale neřeknou o chování velryb všechno. Zcela nepoužitelné jsou potom při studiu vymřelých kytovců. Otázky, zda migrovaly už nejstarší třetihorní velryby, kudy jejich trasy mohly vést, nebo jaké faktory prostředí migraci ovlivňovaly, proto donedávna zůstávaly záhadou. Jak se ale nově ukazuje, takřka dokonalý záznamník o pohybech dávných kytovců možná zachovali svijonožci přisedlí na jejich tělech.