Osídlení jihovýchodní Asie představuje jedno z nejožehavějších témat lidské prehistorie. Nejen, že není jasné, kdy lidé poprvé do končin mezi Indií, Čínou a Austrálií došli, ale ani kolik různých vln lidského osídlení se zde vystřídalo a jaké vynálezy s sebou přinesly. Nad tím vším se vznáší otazník křížení s dřívějšími obyvateli z postranních větví lidského rodu, v případě jihovýchodní Asie zejména tajemnými příbuznými neandrtálců zvanými denisované. 

Mezi vědeckými publikacemi se na konci června objevila šokující práce, podle níž z analýzy koster starých Egypťanů vyplynulo překvapivé odhalení – v dávné civilizaci "na počátku času" byl výskyt rakoviny až stonásobně nižší než dnes. Jde o vodu na mlýn filipice proti moderní společnosti, anebo se celá věc při bližším náhledu jeví trochu jinak?

Na první pohled se to zdá takřka paradoxní. Paprskoploutvé ryby, které zahrnují tak různorodé tvory, jako jsou jeseteři, kapři a mečouni, už od konce prvohor kralují slaným i sladkým vodám. Přesto si ale pro sebe dokázaly jen málokdy "uzurpovat" role největších mořských tvorů – ať už vrcholových predátorů, nebo planktonožravých obrů typu dnešních kosticovitých velryb. Místo nich bychom se v těchto rolích mohli setkat s obřími parybami, plazy, savci, nebo dokonce hlavonožci. Brání snad něco paprskoploutvým rybám v evolučním "rozletu"? A jak do toho zapadají fosilie druhohorního paprskoploutvého obra Leedsichthys problematicus?

Byť si dnes pod pojmem "život" většina z nás asi jako první vybaví suchozemské živočichy a rostliny, souš byla na Zemi paradoxně až poslední výspou, kam se organismy vydaly. Ještě něco málo před půlmiliardou let nazpět byla souš jenom o málo živější než povrch Měsíce. Drtivá většina organismů obývala moře – okamžik toho, kterak první živočichové "přeskočili" na souš je proto ve vývoji dnešní majority života doslova revoluční. Aktuální studie, která nalezla zatím nejstarší "krůčky" prvních živočichů, posouvá počátek kolonizace souše celých 546 milionů let nazpět.  

To, že dinosauři nevymřeli, dnes ví každé malé dítě. Pravda, už se nesetkáme s takovými obry, jako byli Tyrannosaurus rex nebo Diplodocus. S dominancí obřích plazů ve všech suchozemských ekosystémech už to také není tak růžové, jako bývávalo. Jedna linie dinosaurů však vymírání na konci druhohor přežila a my se s jejími potomky setkáváme dodnes. Jde samozřejmě o ptáky. Konkrétní evoluční cesta, na které se z dvounohých teropodních dinosaurů stali drobní, obratní a aktivně létající ptáci, ale pořád skrývá řadu tajemství. Jedním z nich je, jak a kdy se vyvinul zobák a další typické rysy ptačí lebky.

Nejnovějším hitem populárně vědeckých webů je značně kontroverzní evoluční studie, která je označována jako "důkaz", že chobotnice nepocházejí ze Země, nýbrž jde o import z vesmíru. Jak už to v podobně šokantních "zjištění" chodí, celá věc je poněkud méně podložená, než bylo záhodno. V duchu odpovědi na většinu článků, které končí otazníkem, tak můžeme již nyní sdělit "Ne, chobotnice k nám z vesmíru nejspíše nepřiletěly". To však neznamená, že ve spekulativní rovině nemá zdroj celého zjištění některé zajímavé závěry.