Kdo nevlastní alespoň jednoho plyšáka, přestože mu už dávno není deset, ať hodí kamenem. Proč si ale dospělí pořizují nebo uchovávají plyšové hračky? Může to sice vypadat jako infantilní projev, ve skutečnosti jde ale o něco jiného... Za své plyšáky se už nemusíte stydět!

Snad každý někdy zažil pocit, že mu konkrétní mrak plující po čerstvě vymetené obloze, hromada kamenů, skalisko, nebo hora neodolatelně připomněly určitou věc nebo osobu. Všeobecnosti tohoto prožitku ostatně nasvědčuje místopis bližších i vzdálenějších oblastí, kde se to různými kamennými starci a stařenami, čerty a pannami jen hemží, nebo železná pravidelnost, se kterou lidé objevují na ubrouscích, toustech a kouscích pizzy svaté obrázky. Jak je ale možné, že nás u některých tvarů mozek tak lehce ošálí? 

Nakolik nás dokážou zasáhnout slova (ať už jde o chválu, nebo naopak nadávky), to ví úplně každý. Zaznamenali jste však někdy, že nejde jen o vliv na naši náladu či emoce, tedy na náš psychický stav. Slova jsou natolik mocná, že dokážou ovlivnit naše tělo. Připomeňme si studii, která na to upozornila před 20 lety. 

Sem se mi dívejte, poroučel Louis de Funès, ale tak snadno se očím poručit nedá. Mozek nám je totiž automaticky táhne k místům, která ho zajímají. A nemusí to být nutně jen objemné dekolty a psí oči idolů stříbrného plátna.

Každý z nás má svá tajemství, se kterými se nerad svěřuje. Vždy ale záleží na tom, KOMU se máme svěřit: někdo řekne víc své rodině, někdo svému psovi, někdo svému knězi. Ale co takhle přiznat barvu před umělou bytostí?

Ten pocit možná znáte: stojíte na mostě nebo třeba jen balkoně paneláku, a i když na sebevraždu byste nepomysleli, cosi nepopsatelného vás táhne dolů a lije vám do žil chuť odrazit se a skočit.