Tmavě modré prostředí pod vodní hladinou nedává lidem mnoho možných metod navigace a povrchové aparáty jako GPS pod mořem také selhávají. Queenslandská univerzita ovšem pomocí svého nového vynálezu možnosti podvodní navigace mění – podařilo se jí vyvinout senzor, který může až do několika stovek metrů přesně určit pozici plavidla. Inspirací pro něj byla zraková ústrojí hlubokomořských živočichů.

Jak nás učí pohádka o Červené Karkulce, když zvíře spolkne svou kořist, ještě nemusí mít vyhráno. Pravda, velcí dravci mají ve zvyku svou kořist před pozřením roztrhat. Po zásahu dřevorubce by tak zřejmě Karkulka nevyšla ven z vlčích útrob v původním stavu. U jiných predátorů by ale mohla mít daleko větší štěstí. Vyprávět by mohly hlavně žáby, z jejichž trávicího traktu nezřídka uniknou různé larvy, brouci, ale i malí hadi. O moc lépe na tom al nejsou ani ryby, nebo dokonce ptáci, jejichž trávicím traktem mohou beze skvrnky projít nestrávení plži. I v takovém případě by ale hrdinka dětské pohádky mohla jen tiše závidět pravému přeborníku v přežívání zdánlivě ztracených situací – brouku prskavci.

Stephen Hawking pracoval do posledních dní, stále přicházel s novými teoriemi a nepřestával ty stávající přibližovat široké veřejnosti tak poutavě, že jeho knihy leží na poličkách knihoven i lidem, kterým fyzika příliš neříká. Jeho děl se prodaly miliony kusů, na jeho přednášky se stály fronty, i protože si publikum dokázal získat smyslem pro humor i sebeironii. 

I když pojem "nanotechnogie" létá éterem již zhruba po dvě desetiletí, stále je toho mnoho, co molekulární stroje uspokojivě nezvládnou. Částečně neprobádaným teritoriem je například mechanický pohyb. Během novému výzkumu německo-amerického týmu Michiganské univerzity a Bonnské univerzity se však nově podařilo vyvinout zcela novou formu pohybu nanostrojů. Vědci totiž vytvořili primitivní rotační motor, který dovede molekulární jednokolku rozpohybovat specifickým směrem.

Jedním z opakujících se námětů postapokalyptických knih a filmů je nukleární zima v důsledku obrovského množství prachu vrženého do atmosféry při atomové válce. Dávní lidé si možná něco takového opravdu zažili, samozřejmě však nešlo o atomový výbuch. Před 74 tisíci lety došlo k erupci vulkánu Toba na Sumatře. Byl to největší sopečný výbuch v posledních dvou milionech let.

Zatímco největší suchozemský čtyřnožec, slon, váží kolem deseti tun, plejtvák obrovský bez problémů dosáhne i na dvacetinásobek. Nejméně desetinásobný rozdíl nalezneme i v délce a celé srovnání korunuje fakt, že dospělý slon nemusí dosahovat ani velikosti velrybího jazyka. Dobrá, řeklo by se, velryby jsou jednoduše velké. Podobné formy gigantismu ale nalezneme také u dalších skupin savců, které přešly do vodního prostředí. Jaké zákonitosti za zvětšováním vodních savců stojí? Nebo je snad celý trend pouze výsledkem náhody?